Byla to jen mlhavá vzpomínka.
Zvuky pištících brzd. Malá postava letící vzduchem. Rudá krev. Prázdná slova. Vzlykající hlas. Moje vlhké tváře. Teplá dlaň dotýkající se mojí hlavy. Něžné teplo. Něžný úsměv. Něžná slova. Nešťastný úsměv. Nešťastné oči... Dvě žalostně slabé ruce.
Zvuky pištících brzd. Malá postava letící vzduchem. Rudá krev. Prázdná slova. Vzlykající hlas. Moje vlhké tváře. Teplá dlaň dotýkající se mojí hlavy. Něžné teplo. Něžný úsměv. Něžná slova. Nešťastný úsměv. Nešťastné oči... Dvě žalostně slabé ruce.
Výkřik. Slib. Zapomenutá slova. Má natažená ruka-.
"Shinobu-san."
probudil mě hlas plný obav volající moje jméno.
Ha. Otevřel jsem oči a prudce se na posteli posadil. Byl jsem rozpálený a tekl ze mě studený pot. Pěsti jsem měl křečovitě sevřené a srdce mi zběsilo tlouklo. Ranní slunce prosvítající závěsy bylo podivně jasné.
"...Jsi v pořádku? Měl jsi noční můry?"
"A-Ano, měl. Strašný sen. Moc tomu nerozumím. V tom snu se na mě pořád mačkaly nádherné dívky v plavkách. Děsivé. Nemohl jsem se jich zbavit."
Rozevřel jsem pěsti ukryté pod peřinou a přinutil se usmát...vypadalo to ale, že Luna poznala, jak se k tomu nutím.
"Už je dobře."
Lehce ke mně natáhla ruku.
"Už je to pryč."
Po hlavě se mi rozlilo teplo jejího doteku. Něžné a vřelé pohlazení. Pocit jako by mě objímala.
Podivné. Nezdálo se mi to ještě? Jen mě pohladila po vlasech, ale cítil jsem to, jako by mě k sobě přitiskla.
Uklidnil jsem se. Ruce se mi uvolnily a napětí mizelo z mého těla.
Kdybych teď zavřel oči, dokázal bych hned zase usnout. Bylo to tak konejšivé.
To jemné obětí ve mně vyvolalo radost a uvnitř jsem se spokojeně choulil...
"...Tak moment."
Jsem malé dítě nebo co? Nebylo to trochu trapné, abych se uklidnil pohlazením po vlasech, když jsem před tím měl děsivý sen? Cítil jsem se trapně.
"...Takže takhle znervózňuješ bojovníka?"
"Ehh."
Vysmeknul jsem se z luniných rukou, které mi objímaly hlavu a vykřikl:
"TADY!"
Vyjádřil jsem svou nespokojenost natáhnutím ukazováčku a píchnul jsem Lunu do tváře. Rychle se pokusila uhnout mému prstu. "Wawah."
Nejspíš ji to lechtalo. Bránila se oběma rukama a nahlas se smála.
Mmm, bylo to zábavné. Její nesmělé chováni a překvapený obličej. Vypadala rozkošně.
"Tady, tady!"
Nechal jsem se unést a šťouchal do Luny prstem mezi jejíma bránícíma se rukama.
"Yaahn.... Aaaah..."
Luna najednou začala vydávat dráždivé a erotické zvuky.
Ucítil jsem na mém prstu něco neskutečně měkkého.
Oči se mi rozšířily. Spíš mi skoro vypadly z důlků. Nevěřícně jsem to sledoval.
-Můj prst byl ponořený do lunina prsa.
I přes oblečení byl cítit objem, který jsem před tím ani nedokázal odhadnout. Prst byl skoro do poloviny pohlcen měkkým a elastickým ňadrem.
Ale to nebylo všechno. Můj prst byl vytlačován zpátky! Nečekaná pružnost jejích prsou se postavila na odpor útoku mého ukazováčku. Nenechal jsem se zastrašit a pokračoval v ofenzívě. Zase mě pohltil ten pocit plnosti. To-To je úžasné. Vzrušeně jsem zase prstem zajel doprostřed lunina pravého prsa.
"Nyaaah.. Uhhhm... Sh-Shinobu-san, p-přestaň~"
"Shinobu-san."
probudil mě hlas plný obav volající moje jméno.
Ha. Otevřel jsem oči a prudce se na posteli posadil. Byl jsem rozpálený a tekl ze mě studený pot. Pěsti jsem měl křečovitě sevřené a srdce mi zběsilo tlouklo. Ranní slunce prosvítající závěsy bylo podivně jasné.
"...Jsi v pořádku? Měl jsi noční můry?"
"A-Ano, měl. Strašný sen. Moc tomu nerozumím. V tom snu se na mě pořád mačkaly nádherné dívky v plavkách. Děsivé. Nemohl jsem se jich zbavit."
Rozevřel jsem pěsti ukryté pod peřinou a přinutil se usmát...vypadalo to ale, že Luna poznala, jak se k tomu nutím.
"Už je dobře."
Lehce ke mně natáhla ruku.
"Už je to pryč."
Po hlavě se mi rozlilo teplo jejího doteku. Něžné a vřelé pohlazení. Pocit jako by mě objímala.
Podivné. Nezdálo se mi to ještě? Jen mě pohladila po vlasech, ale cítil jsem to, jako by mě k sobě přitiskla.
Uklidnil jsem se. Ruce se mi uvolnily a napětí mizelo z mého těla.
Kdybych teď zavřel oči, dokázal bych hned zase usnout. Bylo to tak konejšivé.
To jemné obětí ve mně vyvolalo radost a uvnitř jsem se spokojeně choulil...
"...Tak moment."
Jsem malé dítě nebo co? Nebylo to trochu trapné, abych se uklidnil pohlazením po vlasech, když jsem před tím měl děsivý sen? Cítil jsem se trapně.
"...Takže takhle znervózňuješ bojovníka?"
"Ehh."
Vysmeknul jsem se z luniných rukou, které mi objímaly hlavu a vykřikl:
"TADY!"
Vyjádřil jsem svou nespokojenost natáhnutím ukazováčku a píchnul jsem Lunu do tváře. Rychle se pokusila uhnout mému prstu. "Wawah."
Nejspíš ji to lechtalo. Bránila se oběma rukama a nahlas se smála.
Mmm, bylo to zábavné. Její nesmělé chováni a překvapený obličej. Vypadala rozkošně.
"Tady, tady!"
Nechal jsem se unést a šťouchal do Luny prstem mezi jejíma bránícíma se rukama.
"Yaahn.... Aaaah..."
Luna najednou začala vydávat dráždivé a erotické zvuky.
Ucítil jsem na mém prstu něco neskutečně měkkého.
Oči se mi rozšířily. Spíš mi skoro vypadly z důlků. Nevěřícně jsem to sledoval.
-Můj prst byl ponořený do lunina prsa.
I přes oblečení byl cítit objem, který jsem před tím ani nedokázal odhadnout. Prst byl skoro do poloviny pohlcen měkkým a elastickým ňadrem.
Ale to nebylo všechno. Můj prst byl vytlačován zpátky! Nečekaná pružnost jejích prsou se postavila na odpor útoku mého ukazováčku. Nenechal jsem se zastrašit a pokračoval v ofenzívě. Zase mě pohltil ten pocit plnosti. To-To je úžasné. Vzrušeně jsem zase prstem zajel doprostřed lunina pravého prsa.
"Nyaaah.. Uhhhm... Sh-Shinobu-san, p-přestaň~"
"Hm?"
Uslyšel jsem erotické zasténání a zvednul hlavu. Luna se na mě koukala a byla celá rudá.
Zase jsem začal normálně uvažovat.
"Počkej, to nebylo úmyslně."
vypadla ze mě trapná výmluva a rychle jsem prst stáhnul zpět. Luna byla červená až po uši a dívala se na mě shora. Uuuu, co teď? Zoufale jsem přemýšlel jak se pořádně omluvit.
"...Uh-Uhmm, Shinobu-san, chceš si sáhnout na moje prsa?"
zeptala se mě Luna, pořád ještě úplně červená. Začal jsem panikařit. A pak:
"Můžeš jim řikat 'kozičky' a ne prsa?"
V tom stresu jsem najednou řekl svoje tajné přání nahlas.
Luna zrozpačitěla, ale pak zrudla ještě víc a zeptala se mě znovu:
"Shinobu-san... Chceš si sáhnou na...moje, ehm...kozičky?"
"-Ach, vítr mě volá! Musím běžet! Ostatně, jsem přece džentlmen!"
začal jsem zmateně blekotat, vrhnul se ke dveřím a pokusil se utéct.
Bylo mi jasné, že je to ubohý způsob jak se pokusit zamaskovat moji zmatenost. Proč jsem nemohl přiznat pravdu, že si chci sáhnout? Proč jsem se tak styděl? Proč?
Ptal jsem se sám sebe, ale jediná odpověď byla 'nemáš na to'.
Poraženecky jsem svěsil ramena.
"Shinobu-san."
Uslyšel jsem za sebou a otočil se - POLIBEK, najednou jsem ucítil něžný a teplý dotek rtů na tváři.
"...Eh?"
zmohl jsem se jen na zmatený vzdech.
Její jemné vlasy na mém rameni. Její mokré růžové rty tak blízko. Její dlouhé řasy zakrývající zavřené oči. Její pořád červené tváře.
"...Odměna za to, žes mi sáhnul na moje kozičky."
řekla rošťácky.
Ahhh, proč mi srdce tak zběsile tlouklo?
Byl jsem nemocný? Když o tom mluvíme, měl jsem podivně rozpálené tváře a srdce mi bilo nezvykle rychle.
"To nevypadá dobře. Dnes budu odpočívat."
"Ehh? T-Tak moc se ti to nelíbilo~?"
Když jsem prohlásil, že 'jsem nemocný', Luna se z nějakého důvodu skoro rozbrečela.
Zajímalo mě proč.
***
Bylo po škole. Seděl jsem na lavici a díval se z okna.
Obvykle jsem byl první, kdo po zazvonění vyběhnul ze třídy, ale dnes jsem tohle privilegium přenechal jiným.
Povzdechnul jsem si a odvrátil pohled od deště bušícího na okenní tabuli.
- Ano, déšť. Začalo pršet zrovna ve chvíli, kdy skončila škola.
Proudy vody se řinuly z oblohy a ani trochu to nevypadalo, že by měl déšť brzo ustat.
Předpověď počasí slibovala 'slunečné počasí po celý den'. Věřil jsem tomu a nechal svůj deštník doma. Nevadilo mi zmoknout, ale aspoň jsem doufal, že déšť časem poleví, a proto jsem zůstal ve třídě a čekal.
Místnost hučela rozhovory spolužáků, kteří buď čekali na svoje kroužky a kluby nebo stejně jako já vyhlíželi konec prudkého deště.
Poslouchal jsem jejich brebentění a smích a dál tiše zíral z okna na zataženou oblohu.
Zvuk kapek dopadajících na okenní parapet. Typická vůně deště. Třepotající se listí na zmáčených stromech.
Chystal jsem o tom napsat báseň, když jsem stejně neměl nic lepšího na práci, když...
"...Aaaa, tady jsi, Shinobu-san,"
jako bych najednou zaslechl lunin hlas... Nebo se mi to jen zdálo?
Bylo nemyslitelné, aby se Luna jen tak objevila u mě ve škole. Přemýšlel jsem, jaký druh halucinace to může být a stočil pohled ke dveřím.
"Shinobu-sa~n."
Uviděl jsem blondýnku s perfektním tělem, která mi svou malou ručkou vesele mávala.
Roztomile se na mě usmívala a volala moje jméno.
Byla to Luna. Ale co tady dělala?
Nemohla to být jen fantazie, vytvořená mým unaveným mozkem?
Když jsem jí taky zamával, usmála se a přišla blíž.
Ostatní spolužáci ve třídě na Lunu nechápavě zírali. Oslnivě zářící vlasy se jí při každém kroku zavlnily a kolem bylo slyšet užaslé vzdechy. Všichni jí uhýbali z cesty. Byla trochu jako Mojžíš 19.
"B...Bohyně sestoupila do naší školy!"
vykřikl někdo a ostatní souhlasně přikyvovali.
Luna zmateně naklonila hlavu, ale pokračovala dál až k mojí lavici.
"Shinobu-san, přinesla jsem ti deštník. Pojďme domů společně."
usmála se Luna něžně.
Na ruce jí visely dva deštníky. Jeden černý a druhý růžový.
...Mohl to být sen?
Nebyl jsem si jistý, takže jsem k Luně natáhnul ruku a lehce ji štípnul do tváře.
"A-Auuu. Proch mě tahách za tvách?"
Luně se v očích objevily slzy.
Hmm, jestli ji to bolelo, tak to nebyl sen. Bylo to skutečné.
"Chinobu-chan, jchi nachtvaný?"
Luna vypadala smutně a tak jsem se ji pokusil zmást.
"Ne, měla by ses po tom cítil líp. V podstatě je to vyjádření náklonnosti."
"...Nháchlonnosti? Rochumím. Dobche teda."
Luna se okamžitě rozzářila.
Skvělé, povedlo se mi ji elegantně oklamat, ale...cítil jsem se vinnen. Rychle jsem pustil luniu tvář, která byla lehce zarudlá. Nejspíš kvůli tomu zatahání.
Ufff, udělal jsem něco špatného. Ale Luna kupodivu vypadala šťastně. I tak bych se jí ale potom měl omluvit.
"N-Nanjou-kun, ty znáš tu bohyni? No tak řekni - ty ji znáš?"
"...Hm? Ano, je to moje služebná."
odpověděl jsem, co mě jako první napadlo. Ovšem na spolužáky, kteří se na mě dívali krví podlitýma oči, to bylo příliš.
"T-Ty ďáble! Jsi ďábel, Nanjou-kun! To je jen pro 18+! 20"
"S-Seš nejhorší! Seš šmejd, Nanjou-kun! Unesl jsi nádhernou cizinku, násilím sis ji podřídil a nakonec z ní udělal otroka, kterému říkáš 'služebná'! A trhá mi srdce, že ona se to ani nesnaží popřít! Ty parchante!"
Devčata ve třídě na mě najednou začala křičet nejrůznější obvinění.
"Nanjou-kun! To je neodpustitelné! Zničil jsi takovou krásku-to ti nikdo nikdy neodpustí! Spletl jsem se v tobě! Ale stejně chci vědět jak jsi to dokázal!
Jo, řekni nám to! Jak můžeme ovládnout takohou dívku? Peníze? Síla? Nebo láska? Dělej, řekni nám to! Nebo se tu rozbrečím jako malé děcko!"
Teď se do mě pro změnu pustili spolužáci. Začalo mě to štvát, takže jsem praštil rukou do stolu.
"-Ticho sakra! Přestaňte křičet nebo vám ukážu peklo!"
Napůl v žertu jsem jim pohrozil. Všichni ale najednou zbledli a začali se třást.
...Ech? To jsem je tak vyděsil?
Jasně, snažil jsem být úmyslně co nejhrozivější, ale že to mělo takový drtivý efekt...to mě zasáhlo.
Sklíčeně jsem svěsil hlavu. Vzápětí jsem uslyšel hluk z chodby.
Zvědavě jsem se zaposlouchal. Z chodby se nesly mužské hlasy a výkřiky typu 'je to dokonalá blondýnka', ,někdo ji viděl jít ke druhákům do třídy', 'nikdy jsem krásnější holku neviděl' nebo 'jo, dokonalá děv- teda ne, nic jsem neřekl'.
Jestli tady zůstaneme, bude to znovu pořádný hukot.
I kluci ve třídě vypadali, že na nás začnou zase pokřikovat...Do háje, měli bychom jít.
Řekl jsem: "Pojďme domů," chytil Lunu za ruku a rychle vyběhnul ze třídy.
"Ahh, utekl! Pořád má naši bohyni jen pro sebe a ani nám neodpověděl!"
"Nanjou-kun, ty sexuální bestie! Ježíš! Zítra nám to všechno řekneš! A jestli ne tak tě práskneme Gogyou-san!"
...To se mě tak báli, že se museli spoléhat na Gogyou-san?
Zatímco jsem nad tím uvažoval, zamířil jsem do šatny. Přitom jsem pořád táhnul Lunu za ruku. Měla půjčené pantofle pro hosty, takže jsme se oba přezuli a zamířili ke školní bráně.
"Tady, Shinobu-san."
Vyběhli jsme ven a Luna mi podala černý deštník.
"Ach, omlouvám se Luno. Děkuju, moc jsi mi pomohla."
odpověděl jsem a vzal si deštník, ale Luna se zatvářila překvapeně.
Přišla za mnou až do školy jen proto, aby mi donesla deštník, takže jsem měl pocit, že bych měl aspoň pořádně poděkovat...i když to bylo na mě docela nezvyklé, někomu upřímně děkovat.
"Udělalas mi radost."
Luně se zářivě usmála. Kdyby byla pes, začala by asi radostně vrtět ocasem.
To přirovnání mě napadlo, když jsem viděl, jak je strašně šťastná.
Jen to, že jsem ji poděkoval, ji udělalo tak neuvěřitelně šťastnou. Cítil jsem radost i rozpaky. Když jsem ale viděl jak je Luna nadšená, pomyslel jsem si, že se musím naučit víc vyjadřovat vděčnost.
Nebylo vůbec špatné, vidět Lunu se takhle usmívat.
"Tak dobře Luno, co bys chtěla za odměnu?"
nabídl jsem jí pro začátek za donesení deštníku. Luna se na chvíli zamyslela a pak se zeptala:
"Může to být něco nehmotného?"
Velkoryse jsem přikývnul.
Luna se na mě stydlivě podívala, celá zrudla a tichým hlasem řekla:
"...Chci, abys mě pohladil po vlasech."
"COŽE?"
Tak mě to rozhodilo, až jsem vykřiknul anglicky. Rychle jsem se ale vzpamatoval.
Nasadil jsem nezúčastněný výraz, natáhnul k Luně ruku a pomalu ji hladil po hlavě. Měla jiné vlasy než Nazuna. Smaragdově zelené oči se do mě vpíjely. Její vůně. Její červené tváře a svůdné růžové rty.
"...Hotovo."
"Eh, ehmm? T-To nebylo ani deset sekund! Nazunu vždycky hladíš mnohem dýl!"
Luna se na mě smutně koukala. Odvrátil jsem se od ní a řekl:
"Zase příště."
Byl jsem k ní pořád otočený zády, když jsem otevřel deštník a rychle se vydal na cestu k domovu.
Nemohl jsem se Luně podívat zpříma do očí. Proč to s ní bylo tak jiné než s Nazunou a ostatními děvčaty ze třídy?
Bylo docela nepříjemné, jak se mi v její přítomnosti pokaždé prudce zrychlil tep.
Šel jsem vedle ní a snažil se vyhýbat jejímu pohledu. Zamířili jsme ke školní bráně, když:
"Hmm?"
ucítil jsem, jak mi tělem projel nepříjemný pocit.
Zamračil jsem se.
V momentě, kdy jsem vyšel ven, mi krk zasáhla podivná ostrá bolest.
Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí. Nepříjemný pocit jako když vás někdo tajně sleduje.
Přítomnost nebezpečí byla tím silnější, čím víc jsem se blížil ke školní bráně - pak jsem si to uvědomil:
"...Přestalo pršet?"
Vydatný déšť, který ještě před okamžikem padal všude kolem nás, najednou ustal.
Podivné...
Složil jsem deštník a podíval se na oblohu. Temné mraky se nehýbaly. Zastavily se uprostřed pohybu jakoby je něco blokovalo a vůbec se neposouvaly. A nejen mraky. Najednou bylo naprosté bezvětří. Nebylo cítit žádnou vůni nebo pach a všude kolem nás zavládlo hrobové ticho.
-Svět se v momentě zastavil, jakoby na mrtvém bodě.
Měl jsem pocit, jako bych vkročil do jiné dimenze.
Podíval jsem se na Lunu, která se s obavami rozhlížela kolem a nejspíš cítila to samé jako já.
"Co to je?"
zeptal jsem se bezděčně.
"Bariéra."
ozvala se mi za zády odpověď.
Pevný hlas. Ostrý pohled. Jasné nepřátelství.
Otočil jsem se na místě a spatřil Gogyou-san.
Rozvázala šňůrku pouzdra, které jí viselo na zádech a vytáhla pochvu s japonským mečem.
Vypadala jako opravdová. Ze zlověstně vypadající černočerné pochvy se ozvalo kovové zaškřípění.
"Bylo to podivné. Pokaždé jsem z tebe cítila zlého ducha, Nanjou-kun. Ale ty sám jsi byl úplně normální. Nedělal jsi nic neobvyklého. Tvoje chování, tvoje mysl i tělo byly čistě lidské. Když je někdo posedlý, dřív nebo později se na něm objeví něco nezvyklého. Proto jsem si myslela, že jsem se spletla, ale..."
Gogyou-san se nenávistně podívala na Lunu a řekla:
"Nechej být Nanjou-kun, zrůdo."
Zrůda - při tom slově se Luna lehce roztřásla.
"Určitě sis chtěla rozšířit lovecké území, ale....vybrala sis špatné místo. Zrůdo, zastavím tě teď a tady."
Gogyou-san vytáhla z pochvy meč a namířila ho na Lunu.
Moje tělo se pohnulo, aniž jsem o tom přemýšlel.
"...Z cesty, Nanjou-kun!"
okřikla mě Gogyou-san. Stál jsem mezi ní a Lunou.
"Nanjou-kun, tahle příšera tě oklamala. Připusť si to. Kde jsi ji potkal? Jak jsi ji poznal? Proč s tebou zůstává? Místo, čas i příčina...všechno je nejasné a neurčité, že? Není žádný jasný důvod, proč je s tebou. Nebo se pletu?"
Gogyou-san pokračovala: "Je to obvyklé kouzlo používané démony."
"Vloudila se do vaší rodiny a všichni jste si ji oblíbili. Mám pravdu? Ďáblové a hlavně upíři a noční můry to tak běžně dělají. I někteří obři dokážou používat kouzla, i když to jsou dnes už spíš výjimky."
Upír? Noční můra? ...Luna?
"Ďáblové usilují o lidské duše. Kradou je, aby se posílili. Běžný postup slabých démónů. Asi 'to' chtělo získat víc duší, když 'to' přišlo do školy."
Krást duše...chce Luna?
-Najednou mě intenzivně rozbolela hlava.
'Krást duše' - po těch slovech jsem si najednou vzpoměl.
Navzdory pronikavé bolesti jsem najednou uviděl obraz plačícího devčete. Plakalo samo od sebe. Dívka s blonďatými vlasy a zelenýma očima. Hodně mi připomínala Lunu...
"Už dost!"
Ohlédl jsem se na Lunu. Měla slzy na krajíčku.
Už nikdy jsem ji nechtěl vidět nešťastnou.
Pořád jsem si na Lunu nedokázal jasně vzpomenout, ale tohle jsem věděl jistě.
"Nech toho, Gogyou-san!"
"...Nanjou-kun. Tohle není jen tvoje věc."
Ponuře se tvářící Gogyou-san udělala krok kupředu.
"Jestli se ta zrůda nespokojí jen s tvou duší...mnoho dalších lidí bude trpět."
Moje spolužačka vytáhla z kapsy kousek tvrdého papíru. Byl pokrytý změtí složitých symbolů.
"To je talisman."
řekla rychle Gogyou-san, otočila se ke mně a talisman hodila. Mohl jsem jednoduše uhnout. Já jsem ale nebyl cíl. Talisman najednou změnil směr a zamířil k Luně - pak explodoval.
Bylo to jako prasknutí nafukovacího balónku. Malé kousky se rozletěly všude kolem.
Tenhle talisman nemá na lidi žádný vliv. Ublíží jenom ne-lidem. Pochopitelně, když byl vytvořen k vymítání ďáblů.
Gogyou-san udělala další krok kupředu.
"Chápu, že mi nevěříš, Nanjou-kun. Ale ona je ďábel. Oklamala tě."
"....Oklamala?"
Hlas se mi třásl. Třásl se...zlostí.
Luna mě podvedla. Jako kdyby něco takového bylo možné.
Gogyou-san o ní nevěděla vůbec nic.
Netušila jak ji opustila její matka, neviděla hlubokou jizvu na její levé ruce, nebo jak musela Luna před ostatními skrývat svůj smutek a slzy.
Dokonce ani neviděla, jak se Luna rozplakala z jediné prosté věty - 'vítej doma'.
"...Nevěř tomu ďáblovi jediné slovo, Nanjou-kun."
Luna je ďábel. I kdyby to byla pravda, cítil bych k ní to samé co teď.
"Luna je součástí mojí rodiny. Gogyou-san...přestaň."
Cítil jsem jak Luna, stojící za mnou, napjatě zatajila dech.
Neboj se. Ochráním tě. Rozhodnul jsem se.
"Gogyou-san, promiň, ale nemůžu ustoupit. Jestli vztáhneš na Lunu ruku, nebudu na tebe brát žádné ohledy."
Zahodil jsem deštník a zaujal postoj.
Přikrčil jsem se do obranné pozice. Levou ruku spustil volně podél těla, pravou zvednul do výše pasu a zaťal v pěst. Gogyou-san po mě přejela pohledem a řekla:
"...Chápu, tohle je jasný vliv ďábla. Nejsi plně při smyslech, Nanjou-kun. Tvoji mysl a chování ovládá temné kouzlo."
"Takže?"
"Zbavím se té zrůdy."
Souběžně se svými slovy má spolužačka lehce pokrčila nohy, zvedla meč na rameno a zaujala pozici se zbraní za zády.
Byl to útočný šermířský postoj, jehož cílem není chránit, ale zabít.
Z Gogyou-san začala vyzařovat ohromná aura. Udělala krok kupředu.
"Ty, kdož jsi plamenem. Ty, kdož jsi Bohem ohně. Ty, kdož jsi Ohnivým drakem..."
Pomalu zvedala meč nad hlavu a odříkávala zaklínadlo. S každým dalším veršem se vzduch okolo špičky meče chvěl víc a víc.
Na čele mi vyrazil studený pot.
"Rozpal moji krev. Rozbuš mi srdce. Jsem Gogyou. Ta, která spaluje démony plamenem. Vyslyš moje volání - ohnivý Kagutsuchi!"
Ve chvíli, kdy Gogyou-san dokončila zaříkávání, se čepel jejího meče obalila bledým plamenem.
"Očistný oheň. S tím tě můžu dostat ze spárů ďábla, který tě posednul, Nanjou-kun."
Gogyou-san lehce švihla mečem a bledý plamen zasáhnul zemi těsně přede mnou.
Oheň mi začal olizovat kolena a byl horký jako vařící voda. Zamračil jsem se, když jsem slyšel Gogyou-san jak říká:
"Určitě to bude fungovat. Ten oheň je určený k likvidaci démonů a člověku moc neublíží. Jen tě trochu popálí."
"...Kromě popálenin. Umřu, jestli mě zraníš tím mečem."
"Udělám to bezbolestně,"
odpověděla Gogyou-san s vážnou tváří.
To bylo špatné. Meč byl sám o sobě výhoda, ale navíc meč s ohněm. Vypadalo to beznadějně.
...Nejlepší bude utéct.
Nepotřeboval jsem bojovat nebo vyhrát, ale ochránit Lunu.
Klidně spolknu i tu trochu mojí pýchy a uteču s Lunou. Ne, lepší bude, když ze sebe udělám návnadu a nechám mezitím utéct samotnou Lunu. Ale ona na tohle určitě nepřistoupí. Nejspíš řekne něco jako: "Nemůžu tě tu nechat, Shinobu-san."
Uvažoval jsem, co udělám, když si Gogyou-san nakročila a znovu zvedla svůj meč nad hlavu.
-V tu chvíli.
"- Počkat!"
ozval se odněkud energický hlas. Překvapeně jsem se za ním otočil.
"Co tady proboha děláte!? Tohle je škola! Místo, kde se učíte! Tady se nebojuje!"
Hlas zněl skvěle, ale obsah byl hodně dětinský.
"Zlobivé děti budou po škole! Chápete?!"
Nějaký idiot se nás pokoušel poučovat. Ano, když jsem se otočil, byl tam vážně idiot.
Stříbrné culíky, velké červené oči, nádherná dívka s tváří panenky.
Stála na betonové zídce u školní brány. Pokusila se zatvářit výhružně, ale v jejím podání to vypadalo jen hloupě. Přihlížející Luna a Gogyou-san, které nevěděly o její idiocii, to nijak nekomentovaly a jen se zatvářily zmateně a rozpačitě.
Nejen, že to dívka nepochopila, ale navíc si jejich pohledy vyložila opačně a zamumlala:
"Vypadá to, že byste rádi věděli, kdo jsem," roztáhla ruce a zakřičela:
"Všichni se pořádně podívejte! Protože jsem - bohyně! A teď...potlesk!"
Samozvaná bohyně čekala na potlesk, ale nikdo se k němu v téhle trapné situaci neměl.
Elni se zatvářila zklamaně a s uslzenýma očima řekla: "..Budu brečet," Luna začala z lítosti opatrně tleskat a po chvíli se přidala i Gogyou-san. Poté se stříbrnovlasá dívka zatvářila spokojeně. Možná jste to už zapoměli, ale Elni byla podivná kamarádka, která mi nedávno ukradla hot-dog a sexuálně me obtěžovala po telefonu. Vypadala seriózně, ale když promluvila, okamžitě se projevila její hloupost. Ubohé, ale krásné děvče.
Ještě jednou jsem se na Elni, pózující na zídce, podíval. Stejně jako předtím měla na sobě ušmudlanou žlutou mikinu s kapucí a v pravé ruce držela modrý skateboard.
"...P-Proč je tady? Netvrďte mi, že prolomila bariéru?"
koktala překvapeně Gogyou-san a zírala na Elni. Po chvíli se probrala z šoku a vypadala, že zase začala normálně uvažovat. Elni si odfrkla: "Fufu. Bariéra? Jestli myslíš ty kousky papíru...snědla jsem je, protože jsem měla hlad!"
"Z-Zničíš si žaludek, je ti to jasné?"
odpověděla s obavami Gogyou-san Elni, která pyšně vypnula hruď.
Hned nato bohyně napodobila přežvykování kozy a s hlasitým: "Méééé!" vyplivla velký kousek papíru.
Působivé. I Gogyou-san byla překvapená.
I když se ale o kozách říká, že jí papír, není to pravda. Pokud nějaký opravdu sežerou, nejsou schopné ho strávit a riskují střevní problémy.
Tohle Elni nejspíš nevěděla. Zatvářila se totiž, jako by udělala něco úžasného.
"Yup!"
Seskočila ze zídky na skateboard, udělala několik otoček a rozjela se k nám, když...ztratila rovnováhu a spadla na zem.
"T-To nebolelo! Vůbec to nebolelo!"
Elni se rozplácla na zem a odřela si tvář o beton. Rychle ale zvedla hlavu a srdnatě si utřela slzy z koutků očí. Znovu naskočila na skateboard a tentokrát se rozjela o poznání pomaleji. Pak vykřikla:
"Proč jsi mi neposlal mail, Shinobu!?"
zpražila mě zničrnonic Elni a naštvaně u toho našpulila rty.
Mail? O čem to mluvila?
"Čekala jsem na něj! Konečně mám mobilní telefon a ty to ani neoceníš!"
Mobil? ...Ahaa, už si vzpomínám. Když jsem si s Elni v obchodním centru vyměnil mailové adresy, řekl jsem jí: "Pošlu ti mail," ale pak jsem to pořád odkládal.
"Jsi hrozný! Slíbil jsi, že mi jeden pošleš, Shinobu! To bylo od tebe pěkně sprosté! Celou dobu jsem se na něj těšila! Dokážeš si vůbec představit, jak jsem byla smutná?"
křičela na mě Elni s uslzenýma očima.
Zabolelo mě u srdce - udělal jsem něco špatného. Právě jsem se chystal omluvit, když se k Elni přiřítila Gogyou-san:
"Tady je to nebezpečné. Bež pryč," a tlačila Elni stranou.
Asi do ní strčila jen lehce, ale drobná dívka ještě pořád stála na skateboardu, takže ztratila rovnováhu a vzápětí se zase válela po zemi. Při pádu ji temeno hlavy tvrdě narazilo do betonu.
"Uaaaahh.."
Muselo to pěkně bolet a Elni se okamžitě rozbrečela.
"Jsi v pořádku?"
V luně se probudil mateřský instinkt. Klekla si k Elni a odmetala ji prach z hlavy a oblečení.
"Díky."
"Není zač."
Vypadaly jako matka a dcera.
"Takže..."
Upřeně jsem se zadíval na Gogyou-san, která tu teď byla za surovce a násilníka.
"Jsi hrozná, Gogyou-san!"
"Ehhhm? B-Byla to moje chyba, ale nebylo to úmyslné..."
"Snažíš se vymlouvat? To není moc chlapské!"
"Já jsem holka!"
Namíchnul jsem ji. A vypadala doopravdy rozzlobená. Děsivá.
"Hrozná. Ta holka je hrozná. Je to tyran. Všechno se snaží řešit silou! To je špatně."
"Přesně. A pozvednout ruku na Bohyni je úplně nejhorší. Moc to bolí! A ty si říkáš exorcista?"
Naštvaná Elni se mi ze strachu z Gogyou-san schovávala za zády.
"Slyšela jsem, že exorcisté z rodu Gogyou vzbuzují respekt a jsou slušní, ale tohle mě zklamalo! Ztratila jsem všechny iluze! Od teď budu všude šířit pomluvy, že se jejich rodina prodává!"
"Fajn, pomůžu ti. Budu všem ve škole tvrdit, že je Gogyou-san úchylák."
"P-Přestaň! Já...Já nejsem skutečný úchylák!"
Gogyou-san celá zrudnula.
"...Nejsem skutečný úchylák? Hmm, podezřelé. Že, Elni?"
"Krásná úchylačka,"
přidala Elni podivnou poznámku a vážně přikývla.
Gogyou-san se červenala pořád víc a po chvíli:
"K-Kromě toho, ty víš o nás - exorcistech?"
změnila téma.
Elni přikývla: "Jasně!" a pokračovala:
"Kamo byl předchůdcem exorcistů. Jeden z jeho učedníků se zaměřil na ohnivý exorcismus. A to byl Gogyou, že?"
"Jak to víš?"
"To je přece jasné, když jsem bohyně. Bohyně ví všechno. Jsem jenom slabší v aritmetice,"
odpověděla hrdě Elni šokované Gogyou-san.
Aspoň tomu říkej matematika, pomyslel jsem si.
"Ale co má Gogyou exorcista společného s touhle plavovlasou kráskou? Je něco jako strážný duch, kterého jsem dala Shinobuovi, chápeš? Není důvod se jí zbavovat,"
řekla Elni něco neuvěřitelného.
Moment. Luna je strážný duch? Od Elni? Takže ten prsten, co mám teď na ruce, povolal Lunu? Jestli je to pravda...
Podíval jsem se na Elni, která měla ještě pořád uslzené oči a hladila si bouli na temeni hlavy.
Mohla by být doopravdy někdo tak zajímavý?
Byl jsem z toho všeho hodně zmatený.
"Ty jsi vyvolala tu zrůdu, aby posedla Nanjou-kun?"
Gogyou-san se po elnině vysvětlení zatvářila šokovaně. Mluvila tichým hlasem a zírala na Elni. Bohyně jen naklonila hlavu a zeptala se: "Zrůda?"
"Co to plácáš za nesmysly? Jsem bohyně, chápeš? Jsem úžasná, rozumíš? Jsem Shinobuovi vděčná, že mě pozval na jídlo. Je absurdní, abych mu poslala zrůdu-"
mumlala Elni nespokojeně a sledovala Lunu, když:
"U-Uaaaah! O-Ona je ďábel!"
vykřikla a ztuhla na místě.
"A není to žádný slabý ďábel! K-Kdo ho vyvolal? Tak silného ďábla by měla bariéra kolem lidského světa odpuzovat a neměl by být schopen jí projít! Tak kdo ho vyvolal?!?"
Gogyou-san se na Elni podívala zabijáckým pohledem.
Když si to Elni uvědomila, vyrazil jí na čele studený pot.
"...D-Dobře. Byla jsem to já. A-Ale jak se to mohlo stát?"
Elni se v Gogyou-san pokoušela vyvolat soustrastné pocity. Ta se ale jen tiše blížila s taseným mečem v ruce.
"Uaaa. P-Počkej! Pojďme si o tom promluvit!"
zaúpěla bohyně a podruhé se za mě schovala.
"T-To tě nezajímá co se s ním stane?"
Byl jsem rukojmím.
Ta má ale žaludek.
"Už ani krok! E-Ehm, nebo ho políbím!"
vyrazila ze sebe Elni radostně a naklonila hlavu k mojí tváři.
"T-To se nestane! Prosím, nech Shinobu-san jít!"
ozval se najednou lunin zoufalý výkřik.
Otočil jsem se na Gogyou-san. Zastavila se a bylo na ní vidět, že neví co dál.
"N-Nehýbej se. Nebo tě nezajímá co bude s Shinobuovými rty?"
"P-Prosím přestaň. Prosím nebuď k němu tak krutá. Aaah, teď ses dotkla jeho rtů! Dotkla ses jich prstem! Tak bezcitné! To není fér! Tak moc ti závidím!"
Elni se dotýkala mých rtů a tváře jak se jí zlíbilo a Luna zoufale protestovala.
"Uh-Uhmm..."
"N-Nehýbej se! Prosím! To je ti vážně jedno co se mu stane?"
sténala žalostně Luna a slzy jí tekly z očí. Gogyou-san udělala krok kupředu.
Bylo to tak srdceryvné, že se Gogyou-san omluvila: "P-Promiň."
"Fufufu. Můžu vám dát trochu času. Udělala jsem trhlinu v bariéře, takže se za chvíli rozpadne. Pak bude ta nebezpečná holka s mečem všem na očích!"
prohlásila s klidem Elni stylem 'všechno jde podle plánu'.
Musel jsem ale přiznat, že mě to těsné obětí na chvíli příjemně překvapilo.
Přitiskla se na mě zezadu a v tu chvíli jsem ucítil, jak se mi dva malé kopečky pevně přitiskly na záda.
Navíc Elni nádherně voněla.
"Uf."
Zhluboka jsem se nadechnul, rychle se otočil a sundal ze sebe Elni. Právě se mi opírala bradou o rameno, když jsem ji pevně chytil za krkem.
"C-Co? Proč mě najednou držíš jako kočku? Jestli mě chceš obejmou tak to udělej pořádně zepředu."
V očekávání roztáhla ruce, ale ignoroval jsem ji a došel ke Gogyou-san. Byla tou scénou tak šokovaná, že jen stála na místě a ani se nehnula když...jsem jí položil Elni na záda.
"Tady ji máš, Gogyou-san, zbytek je na tobě."
"Ehm, uhhh, co mám jako dělat?"
ohlédla se nejistě na Elni, která na ní visela jako koala a pak na mě. Na tváři měla rozpačitý výraz. Díval jsem se na to a pak samozvanou bohyni pohladil po vlasech a zakřičel:
"Elni, teď! Tvůj tajný chvat - hadí stisk!"
"Fajn~!"
Pokusila se napodobit hada. Sladce zasténala a obemknula Gogyou-san oběma rukama i nohama. Vzápětí exorcistka zrudla a vyjekla: "Uahaah. Nééé, prsa nééé."
"Byla jsi nepozorná, Gogyou-san,"
prohlásil jsem vítězoslavně a zamířil k Luně.
"Rychle, je čas utéct."
""EEHHH?""
Skoro jsem neslyšel, že Elni i Gogyou-san ve stejnou chvíli překvapeně vykřikly. Jen jsem běžel, jak jsem plánoval hned od začátku. Pevně jsem držel luninu ruku a nechal obě dívky daleko za sebou.
"Sh-Shinobu, ty zrádče! Nechal jsi mě tady, to je hnusné! Příště tě přepadnu doma a sním ti všechno jídlo na večeřííí!!"
křičela za mnou Elni
Ještě jsem zaslechnul: "Idiote~" a od Gogyou-san: "P-Počkej!"
Ale já i Luna jsme je ignorovali a vyběhli jsme školní branou ven.
Gogyou-san nás nepronásledovala, což mě zmátlo a ohlédnul jsem se. Uviděl jsem Elni, jak mladé exorcistce pořád visí na zádech.
Pořád nám pomáhala v útěku, i když zněla naštvaně.
"Zase tě na něco pozvu,"
mumlal jsem si pro sebe a táhnul za sebou Lunu.
***
"Snad jsme jim konečně utekli."
Ohlédnul jsem se přes rameno a zvolnil tempo.
Bariéra se rozpadla a my jsme mohli ze školy normálně odejít, přesně jak řekla Elni.
Gogyou-san se určitě nebude ohánět mečem jen tak kolem sebe na veřejnosti.
"...Takže, pojďme domů,"
řekl jsem Luně, která šla vedle mě.
...Žádná reakce.
"Vypadá to, že přestalo pršet. A přitom ses dostala do problémů jen kvůli mému deštníku."
Na obloze byly pořád vidět temné mraky, ale už z nich nepadal déšť.
Od chvíle, kdy jsem deštník zahodil, ze to začalo zlepšovat...
Podíval jsem se na Lunu, která jen šla s pohledem zabořeným do země.
Dobře jsem věděl na co myslí.
Určitě toho litovala. Přišla do školy. Donesla mi deštník. Přišla, aby mě viděla.
Musel to být pro ni pořádný šok, když jsem se dozvěděl, že je ďábel.
Od našeho útěku ani jednou nezvedla hlavu.
Nejspíš se bála, že ji od teď budu nenávidět.
Chytil jsem ji za ruku pevněji.
Nikdy jsem pořádně neuměl vyjádřit své city.
Teď ale měla Luna zlomený výraz a svěšenou hlavu. Strašně moc jsem jí chtěl říct co k ní cítím.
"Luno."
Konečeně zvedla hlavu a já rozhodně pronesl:
"Zůstaň se mnou,"
zmáčknul jsem jí ruku. Chtěl jsem tím stiskem vyjádit svoje emoce. Jen ji ujistit, že se mnou může a má zůstat.
Luna zaraženě sklopila oči, kousla se do rtu a zaťala pěsti. A pak tiše řekla:
"...Ano,"
pomalu zvedla hlavu a přikývla, zatímco jí po tvářích stékaly slzy.
Už je v sobě nemusela dál držet.
Její plačtivý hlas. Teplo sálající z její dlaně. Její šťastný úsměv.
Usmívala se, i když plakala.
To mi stačilo.
Pořád jsem cítil to samé. Chtěl jsem ji ochránit. Ať se stane cokoliv.
Zvláštní - jako bych to měl v sobě už dlouho.
Nechápal jsem, proč jsem na sebe najednou tak hrdý?
Nevěděl jsem to. Opravdu jsem to nevěděl, ale v tu chvíli jsem byl rozhodně šťastný.
A budu tak dlouho, dokud budu moci držet tu ruku...
Taky jsem si před tím přál-
"Uhh!"
Hlavou mi krátce proletěla ostrá bolest. Najednou jsem se zastavil a stejně tak Luna.
Její stisk na mé ruce zesílil.
"...Co se děje?"
Luna se tvářila vyděšeně.
Bylo to podivné. Sledoval jsem její pohled.
"Netopýří...?"
Jako by nám chtěli zablokovat cestu... Roztáhli křídla...
Už jich byly desítky a pořád přibývali další.
Během několika sekund byli všude kolem.
"Co to?"
Měl jsem pocit, jako by si všichni netopýři přáli mou smrt. Zamrazilo mě v zádech.
Otočil jsem se na místě a Lunu táhl za ruku za sebou- Zatajil jsem dech.
Za námi stál vysoký, vychrtlý muž, oblečený v dlouhém kabátu. Kde se tu vzal? Měl dlouhé, ohnivě červené vlasy a jeho oči byly jantarově žluté. Nepřirozeně bílá pleť a zvláštní rysy v obličeji jej dělaly děsivě nelidským.
"Stojíš v cestě, člověče,"
prohlásil výhružně a upřel na mě divoký pohled, až jsem neúmyslně udělal krok zpět, když- na mě zaútočil. Než jsem si to uvědomil, ochromila mě prudká bolest.
...Odhodil mě? Zády jsem narazil na tvrdou betonovou zídku a překvapeně otevřel oči.
"Shinobu-san!"
Luna se ke mně rozběhla a natáhla ruku, ale nedosáhla. Neznámý ji chytil za paži a přitáhnul ji k sobě.
"Luno, nech už toho člověka být. Ten mladík je zlý. Jen tě to bude bolet."
"Prosím, nech mě jít!"
Luna se zoufale snažila vysmeknout z mužova sevření, ale rozdíl v jejich síle byl zjevný. Neměla ani tu nejmenší šanci.
"Je to k ničemu. Copak už jsi zapoměla? Ztratila jsi kvůli němu svou sílu. Nejen ve světě démonů, ale ani v lidském světě nemáš svoje bývalé schopnosti."
Pak se na mě ten člověk poprvé zpříma podíval.
V planoucích očích jsem mu viděl zášť a nenávist.
"Ten kluk je to dítě z před sedmi let, že? Proč se o něj tak staráš? Proč si nevezmeš jeho duši? Proč jsi ho nechala na sedm let být? Splnila jsi mu přece přání, ne?"
Před sedmi lety? Duše? Přání?
Společeně s bolestí se mi v hlavě náhle objevil obraz.
Děvče ležící v kaluži krve. Třesoucí se prsty. Mé plačící já.
"Vypadá to, že je změna paměti nedotčená. Zdá se, že si to nepamatuješ."
Zvednul jsem hlavu. Muž se na mě díval zuřivýma očima.
"Jak jsem si myslel. Zraňuješ i Lunu."
Co to má do háje znamenat? Pokusil jsem se vstát a postavit se mu.
"Gaaah!"
Okamžitě jsem byl sražen zpátky k zemi.
Ohlédnul jsem se a viděl, jak na mě sedí několik netopýrů a drží mě dole. Pak se sletěli k sobě a vytvořili dvě siluety.
Muž a žena, oblečení v černém.
"Bram-sama, co s tím klukem uděláme?"
"Máme se ho zbavit?"
zeptali se oba, zatímco mě drželi za ruce přitisknutého k zemi.
Muž, kterého oslovovali Bram, se podíval na Lunu, povzdechnul si a odpověděl:
"Nechte ho být, není nutné ho zabíjet."
To bylo všechno.
Už mi něvěnoval ani jedeno pohled, otočil se ke mně zády a chystal se s Lunou odejít.
Ksakru. Copak si myslíš, že to dovolím?
Luna se otočila a v uslzených očích bylo vidět zoufalství.
Co to dělám? Přísahal jsem přece, že ji ochráním, ať se stane cokoliv!
"Táhnětéééé!"
vydralo se mi z úst a vší silou jsem od sebe oba ďábly odhodil.
Kysele jsem se na ně podíval a rozběhnul se za Branem.
V okamžiku jsem byl u něho a zaútočil mu prudkou ranou na obličej. Ale...
"Ghh."
Má pěst se ho ještě ani nedotkla, když jsem dostal úder do břicha.
Bram se nepohnul. Tak odkud to přišlo?
Jeho pohyb byl rychlejší, než jsem si dokázal představit.
Pustil Lunu a volně zvednul pravou ruku.
V tu chvíli jsem schytal ránu do tváře. A vzápětí jsem se díval na oblohu nade mnou. Když jsem se otřepal a postavil se, bylo už příliš pozdě. 'Něco' silného, neviditelného mi probodlo žaludek.
"Guuh."
Zasténal jsem a dostal prudký úder zespodu do brady, který mě svou silou odhodil dozadu. Věděl jsem, že je to špatné, ale nemohl jsem nic udělat.
Nedokázal jsem pád zmírnit a po dopadu na zem mi od temene hlavy vystřelila tupá bolest. Když jsem otevřel oči, měl jsem rozostřený pohled.
Nejasně jsem viděl Brana, jak znovu zvedá ruku.
Sebral jsem poslední zbytky sil, abych se na roztřesených nohou postavil. Připravil jsem se na útok, ale nemohl jsem se mu vyhnout.
Ozval se zvuk, jako když něco ostrého letí vzduchem a pak mě to něco zasáhlo do tváře. Klesnul jsem na kolena.
Zrak se mi ještě víc zamlžil a nohy se mi klepaly. Bolest se začala vzdalovat a propadal jsem se do bezvědomí. Po dalším úderu se mi hlava zvrátila dozadu a viděl jsem jen černé mraky nade mnou. Dokázal jsem nepřepadnout na záda a zase se pokusil postavit. Bylo to ale marné a cítil jsem jak padám k zemi.
"Prosím přestaň, otče!"
ještě jsem zaslechl lunin nářek...
"...Luna."
zahlédl jsem nad sebou její plačící tvář.
Všechno bylo rozmazané, jenom lunin obličej jsem viděl ostře.
Ahh, musím ji ochránit. Mé vědomí se vytrácelo a já alespoň natáhnul ruku-ale nedosáhl jsem.
Nedokázal jsem už ani stisknout dlaň...
Jejich záda se rozplývala v dálce. Luna odcházela. Oči zalité slzami.
Upadl jsem do bezvědomí a poslední věc, kterou jsem si pamatoval, byla lunina plačící tvář.
Uslyšel jsem erotické zasténání a zvednul hlavu. Luna se na mě koukala a byla celá rudá.
Zase jsem začal normálně uvažovat.
"Počkej, to nebylo úmyslně."
vypadla ze mě trapná výmluva a rychle jsem prst stáhnul zpět. Luna byla červená až po uši a dívala se na mě shora. Uuuu, co teď? Zoufale jsem přemýšlel jak se pořádně omluvit.
"...Uh-Uhmm, Shinobu-san, chceš si sáhnout na moje prsa?"
zeptala se mě Luna, pořád ještě úplně červená. Začal jsem panikařit. A pak:
"Můžeš jim řikat 'kozičky' a ne prsa?"
V tom stresu jsem najednou řekl svoje tajné přání nahlas.
Luna zrozpačitěla, ale pak zrudla ještě víc a zeptala se mě znovu:
"Shinobu-san... Chceš si sáhnou na...moje, ehm...kozičky?"
"-Ach, vítr mě volá! Musím běžet! Ostatně, jsem přece džentlmen!"
začal jsem zmateně blekotat, vrhnul se ke dveřím a pokusil se utéct.
Bylo mi jasné, že je to ubohý způsob jak se pokusit zamaskovat moji zmatenost. Proč jsem nemohl přiznat pravdu, že si chci sáhnout? Proč jsem se tak styděl? Proč?
Ptal jsem se sám sebe, ale jediná odpověď byla 'nemáš na to'.
Poraženecky jsem svěsil ramena.
"Shinobu-san."
Uslyšel jsem za sebou a otočil se - POLIBEK, najednou jsem ucítil něžný a teplý dotek rtů na tváři.
"...Eh?"
zmohl jsem se jen na zmatený vzdech.
Její jemné vlasy na mém rameni. Její mokré růžové rty tak blízko. Její dlouhé řasy zakrývající zavřené oči. Její pořád červené tváře.
"...Odměna za to, žes mi sáhnul na moje kozičky."
řekla rošťácky.
Ahhh, proč mi srdce tak zběsile tlouklo?
Byl jsem nemocný? Když o tom mluvíme, měl jsem podivně rozpálené tváře a srdce mi bilo nezvykle rychle.
"To nevypadá dobře. Dnes budu odpočívat."
"Ehh? T-Tak moc se ti to nelíbilo~?"
Když jsem prohlásil, že 'jsem nemocný', Luna se z nějakého důvodu skoro rozbrečela.
Zajímalo mě proč.
***
Bylo po škole. Seděl jsem na lavici a díval se z okna.
Obvykle jsem byl první, kdo po zazvonění vyběhnul ze třídy, ale dnes jsem tohle privilegium přenechal jiným.
Povzdechnul jsem si a odvrátil pohled od deště bušícího na okenní tabuli.
- Ano, déšť. Začalo pršet zrovna ve chvíli, kdy skončila škola.
Proudy vody se řinuly z oblohy a ani trochu to nevypadalo, že by měl déšť brzo ustat.
Předpověď počasí slibovala 'slunečné počasí po celý den'. Věřil jsem tomu a nechal svůj deštník doma. Nevadilo mi zmoknout, ale aspoň jsem doufal, že déšť časem poleví, a proto jsem zůstal ve třídě a čekal.
Místnost hučela rozhovory spolužáků, kteří buď čekali na svoje kroužky a kluby nebo stejně jako já vyhlíželi konec prudkého deště.
Poslouchal jsem jejich brebentění a smích a dál tiše zíral z okna na zataženou oblohu.
Zvuk kapek dopadajících na okenní parapet. Typická vůně deště. Třepotající se listí na zmáčených stromech.
Chystal jsem o tom napsat báseň, když jsem stejně neměl nic lepšího na práci, když...
"...Aaaa, tady jsi, Shinobu-san,"
jako bych najednou zaslechl lunin hlas... Nebo se mi to jen zdálo?
Bylo nemyslitelné, aby se Luna jen tak objevila u mě ve škole. Přemýšlel jsem, jaký druh halucinace to může být a stočil pohled ke dveřím.
"Shinobu-sa~n."
Uviděl jsem blondýnku s perfektním tělem, která mi svou malou ručkou vesele mávala.
Roztomile se na mě usmívala a volala moje jméno.
Byla to Luna. Ale co tady dělala?
Nemohla to být jen fantazie, vytvořená mým unaveným mozkem?
Když jsem jí taky zamával, usmála se a přišla blíž.
Ostatní spolužáci ve třídě na Lunu nechápavě zírali. Oslnivě zářící vlasy se jí při každém kroku zavlnily a kolem bylo slyšet užaslé vzdechy. Všichni jí uhýbali z cesty. Byla trochu jako Mojžíš 19.
"B...Bohyně sestoupila do naší školy!"
vykřikl někdo a ostatní souhlasně přikyvovali.
Luna zmateně naklonila hlavu, ale pokračovala dál až k mojí lavici.
"Shinobu-san, přinesla jsem ti deštník. Pojďme domů společně."
usmála se Luna něžně.
Na ruce jí visely dva deštníky. Jeden černý a druhý růžový.
...Mohl to být sen?
Nebyl jsem si jistý, takže jsem k Luně natáhnul ruku a lehce ji štípnul do tváře.
"A-Auuu. Proch mě tahách za tvách?"
Luně se v očích objevily slzy.
Hmm, jestli ji to bolelo, tak to nebyl sen. Bylo to skutečné.
"Chinobu-chan, jchi nachtvaný?"
Luna vypadala smutně a tak jsem se ji pokusil zmást.
"Ne, měla by ses po tom cítil líp. V podstatě je to vyjádření náklonnosti."
"...Nháchlonnosti? Rochumím. Dobche teda."
Luna se okamžitě rozzářila.
Skvělé, povedlo se mi ji elegantně oklamat, ale...cítil jsem se vinnen. Rychle jsem pustil luniu tvář, která byla lehce zarudlá. Nejspíš kvůli tomu zatahání.
Ufff, udělal jsem něco špatného. Ale Luna kupodivu vypadala šťastně. I tak bych se jí ale potom měl omluvit.
"N-Nanjou-kun, ty znáš tu bohyni? No tak řekni - ty ji znáš?"
"...Hm? Ano, je to moje služebná."
odpověděl jsem, co mě jako první napadlo. Ovšem na spolužáky, kteří se na mě dívali krví podlitýma oči, to bylo příliš.
"T-Ty ďáble! Jsi ďábel, Nanjou-kun! To je jen pro 18+! 20"
"S-Seš nejhorší! Seš šmejd, Nanjou-kun! Unesl jsi nádhernou cizinku, násilím sis ji podřídil a nakonec z ní udělal otroka, kterému říkáš 'služebná'! A trhá mi srdce, že ona se to ani nesnaží popřít! Ty parchante!"
Devčata ve třídě na mě najednou začala křičet nejrůznější obvinění.
"Nanjou-kun! To je neodpustitelné! Zničil jsi takovou krásku-to ti nikdo nikdy neodpustí! Spletl jsem se v tobě! Ale stejně chci vědět jak jsi to dokázal!
Jo, řekni nám to! Jak můžeme ovládnout takohou dívku? Peníze? Síla? Nebo láska? Dělej, řekni nám to! Nebo se tu rozbrečím jako malé děcko!"
Teď se do mě pro změnu pustili spolužáci. Začalo mě to štvát, takže jsem praštil rukou do stolu.
"-Ticho sakra! Přestaňte křičet nebo vám ukážu peklo!"
Napůl v žertu jsem jim pohrozil. Všichni ale najednou zbledli a začali se třást.
...Ech? To jsem je tak vyděsil?
Jasně, snažil jsem být úmyslně co nejhrozivější, ale že to mělo takový drtivý efekt...to mě zasáhlo.
Sklíčeně jsem svěsil hlavu. Vzápětí jsem uslyšel hluk z chodby.
Zvědavě jsem se zaposlouchal. Z chodby se nesly mužské hlasy a výkřiky typu 'je to dokonalá blondýnka', ,někdo ji viděl jít ke druhákům do třídy', 'nikdy jsem krásnější holku neviděl' nebo 'jo, dokonalá děv- teda ne, nic jsem neřekl'.
Jestli tady zůstaneme, bude to znovu pořádný hukot.
I kluci ve třídě vypadali, že na nás začnou zase pokřikovat...Do háje, měli bychom jít.
Řekl jsem: "Pojďme domů," chytil Lunu za ruku a rychle vyběhnul ze třídy.
"Ahh, utekl! Pořád má naši bohyni jen pro sebe a ani nám neodpověděl!"
"Nanjou-kun, ty sexuální bestie! Ježíš! Zítra nám to všechno řekneš! A jestli ne tak tě práskneme Gogyou-san!"
...To se mě tak báli, že se museli spoléhat na Gogyou-san?
Zatímco jsem nad tím uvažoval, zamířil jsem do šatny. Přitom jsem pořád táhnul Lunu za ruku. Měla půjčené pantofle pro hosty, takže jsme se oba přezuli a zamířili ke školní bráně.
"Tady, Shinobu-san."
Vyběhli jsme ven a Luna mi podala černý deštník.
"Ach, omlouvám se Luno. Děkuju, moc jsi mi pomohla."
odpověděl jsem a vzal si deštník, ale Luna se zatvářila překvapeně.
Přišla za mnou až do školy jen proto, aby mi donesla deštník, takže jsem měl pocit, že bych měl aspoň pořádně poděkovat...i když to bylo na mě docela nezvyklé, někomu upřímně děkovat.
"Udělalas mi radost."
Luně se zářivě usmála. Kdyby byla pes, začala by asi radostně vrtět ocasem.
To přirovnání mě napadlo, když jsem viděl, jak je strašně šťastná.
Jen to, že jsem ji poděkoval, ji udělalo tak neuvěřitelně šťastnou. Cítil jsem radost i rozpaky. Když jsem ale viděl jak je Luna nadšená, pomyslel jsem si, že se musím naučit víc vyjadřovat vděčnost.
Nebylo vůbec špatné, vidět Lunu se takhle usmívat.
"Tak dobře Luno, co bys chtěla za odměnu?"
nabídl jsem jí pro začátek za donesení deštníku. Luna se na chvíli zamyslela a pak se zeptala:
"Může to být něco nehmotného?"
Velkoryse jsem přikývnul.
Luna se na mě stydlivě podívala, celá zrudla a tichým hlasem řekla:
"...Chci, abys mě pohladil po vlasech."
"COŽE?"
Tak mě to rozhodilo, až jsem vykřiknul anglicky. Rychle jsem se ale vzpamatoval.
Nasadil jsem nezúčastněný výraz, natáhnul k Luně ruku a pomalu ji hladil po hlavě. Měla jiné vlasy než Nazuna. Smaragdově zelené oči se do mě vpíjely. Její vůně. Její červené tváře a svůdné růžové rty.
"...Hotovo."
"Eh, ehmm? T-To nebylo ani deset sekund! Nazunu vždycky hladíš mnohem dýl!"
Luna se na mě smutně koukala. Odvrátil jsem se od ní a řekl:
"Zase příště."
Byl jsem k ní pořád otočený zády, když jsem otevřel deštník a rychle se vydal na cestu k domovu.
Nemohl jsem se Luně podívat zpříma do očí. Proč to s ní bylo tak jiné než s Nazunou a ostatními děvčaty ze třídy?
Bylo docela nepříjemné, jak se mi v její přítomnosti pokaždé prudce zrychlil tep.
Šel jsem vedle ní a snažil se vyhýbat jejímu pohledu. Zamířili jsme ke školní bráně, když:
"Hmm?"
ucítil jsem, jak mi tělem projel nepříjemný pocit.
Zamračil jsem se.
V momentě, kdy jsem vyšel ven, mi krk zasáhla podivná ostrá bolest.
Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí. Nepříjemný pocit jako když vás někdo tajně sleduje.
Přítomnost nebezpečí byla tím silnější, čím víc jsem se blížil ke školní bráně - pak jsem si to uvědomil:
"...Přestalo pršet?"
Vydatný déšť, který ještě před okamžikem padal všude kolem nás, najednou ustal.
Podivné...
Složil jsem deštník a podíval se na oblohu. Temné mraky se nehýbaly. Zastavily se uprostřed pohybu jakoby je něco blokovalo a vůbec se neposouvaly. A nejen mraky. Najednou bylo naprosté bezvětří. Nebylo cítit žádnou vůni nebo pach a všude kolem nás zavládlo hrobové ticho.
-Svět se v momentě zastavil, jakoby na mrtvém bodě.
Měl jsem pocit, jako bych vkročil do jiné dimenze.
Podíval jsem se na Lunu, která se s obavami rozhlížela kolem a nejspíš cítila to samé jako já.
"Co to je?"
zeptal jsem se bezděčně.
"Bariéra."
ozvala se mi za zády odpověď.
Pevný hlas. Ostrý pohled. Jasné nepřátelství.
Otočil jsem se na místě a spatřil Gogyou-san.
Rozvázala šňůrku pouzdra, které jí viselo na zádech a vytáhla pochvu s japonským mečem.
Vypadala jako opravdová. Ze zlověstně vypadající černočerné pochvy se ozvalo kovové zaškřípění.
"Bylo to podivné. Pokaždé jsem z tebe cítila zlého ducha, Nanjou-kun. Ale ty sám jsi byl úplně normální. Nedělal jsi nic neobvyklého. Tvoje chování, tvoje mysl i tělo byly čistě lidské. Když je někdo posedlý, dřív nebo později se na něm objeví něco nezvyklého. Proto jsem si myslela, že jsem se spletla, ale..."
Gogyou-san se nenávistně podívala na Lunu a řekla:
"Nechej být Nanjou-kun, zrůdo."
Zrůda - při tom slově se Luna lehce roztřásla.
"Určitě sis chtěla rozšířit lovecké území, ale....vybrala sis špatné místo. Zrůdo, zastavím tě teď a tady."
Gogyou-san vytáhla z pochvy meč a namířila ho na Lunu.
Moje tělo se pohnulo, aniž jsem o tom přemýšlel.
"...Z cesty, Nanjou-kun!"
okřikla mě Gogyou-san. Stál jsem mezi ní a Lunou.
"Nanjou-kun, tahle příšera tě oklamala. Připusť si to. Kde jsi ji potkal? Jak jsi ji poznal? Proč s tebou zůstává? Místo, čas i příčina...všechno je nejasné a neurčité, že? Není žádný jasný důvod, proč je s tebou. Nebo se pletu?"
Gogyou-san pokračovala: "Je to obvyklé kouzlo používané démony."
"Vloudila se do vaší rodiny a všichni jste si ji oblíbili. Mám pravdu? Ďáblové a hlavně upíři a noční můry to tak běžně dělají. I někteří obři dokážou používat kouzla, i když to jsou dnes už spíš výjimky."
Upír? Noční můra? ...Luna?
"Ďáblové usilují o lidské duše. Kradou je, aby se posílili. Běžný postup slabých démónů. Asi 'to' chtělo získat víc duší, když 'to' přišlo do školy."
Krást duše...chce Luna?
-Najednou mě intenzivně rozbolela hlava.
'Krást duše' - po těch slovech jsem si najednou vzpoměl.
Navzdory pronikavé bolesti jsem najednou uviděl obraz plačícího devčete. Plakalo samo od sebe. Dívka s blonďatými vlasy a zelenýma očima. Hodně mi připomínala Lunu...
"Už dost!"
Ohlédl jsem se na Lunu. Měla slzy na krajíčku.
Už nikdy jsem ji nechtěl vidět nešťastnou.
Pořád jsem si na Lunu nedokázal jasně vzpomenout, ale tohle jsem věděl jistě.
"Nech toho, Gogyou-san!"
"...Nanjou-kun. Tohle není jen tvoje věc."
Ponuře se tvářící Gogyou-san udělala krok kupředu.
"Jestli se ta zrůda nespokojí jen s tvou duší...mnoho dalších lidí bude trpět."
Moje spolužačka vytáhla z kapsy kousek tvrdého papíru. Byl pokrytý změtí složitých symbolů.
"To je talisman."
řekla rychle Gogyou-san, otočila se ke mně a talisman hodila. Mohl jsem jednoduše uhnout. Já jsem ale nebyl cíl. Talisman najednou změnil směr a zamířil k Luně - pak explodoval.
Bylo to jako prasknutí nafukovacího balónku. Malé kousky se rozletěly všude kolem.
Tenhle talisman nemá na lidi žádný vliv. Ublíží jenom ne-lidem. Pochopitelně, když byl vytvořen k vymítání ďáblů.
Gogyou-san udělala další krok kupředu.
"Chápu, že mi nevěříš, Nanjou-kun. Ale ona je ďábel. Oklamala tě."
"....Oklamala?"
Hlas se mi třásl. Třásl se...zlostí.
Luna mě podvedla. Jako kdyby něco takového bylo možné.
Gogyou-san o ní nevěděla vůbec nic.
Netušila jak ji opustila její matka, neviděla hlubokou jizvu na její levé ruce, nebo jak musela Luna před ostatními skrývat svůj smutek a slzy.
Dokonce ani neviděla, jak se Luna rozplakala z jediné prosté věty - 'vítej doma'.
"...Nevěř tomu ďáblovi jediné slovo, Nanjou-kun."
Luna je ďábel. I kdyby to byla pravda, cítil bych k ní to samé co teď.
"Luna je součástí mojí rodiny. Gogyou-san...přestaň."
Cítil jsem jak Luna, stojící za mnou, napjatě zatajila dech.
Neboj se. Ochráním tě. Rozhodnul jsem se.
"Gogyou-san, promiň, ale nemůžu ustoupit. Jestli vztáhneš na Lunu ruku, nebudu na tebe brát žádné ohledy."
Zahodil jsem deštník a zaujal postoj.
Přikrčil jsem se do obranné pozice. Levou ruku spustil volně podél těla, pravou zvednul do výše pasu a zaťal v pěst. Gogyou-san po mě přejela pohledem a řekla:
"...Chápu, tohle je jasný vliv ďábla. Nejsi plně při smyslech, Nanjou-kun. Tvoji mysl a chování ovládá temné kouzlo."
"Takže?"
"Zbavím se té zrůdy."
Souběžně se svými slovy má spolužačka lehce pokrčila nohy, zvedla meč na rameno a zaujala pozici se zbraní za zády.
Byl to útočný šermířský postoj, jehož cílem není chránit, ale zabít.
Z Gogyou-san začala vyzařovat ohromná aura. Udělala krok kupředu.
"Ty, kdož jsi plamenem. Ty, kdož jsi Bohem ohně. Ty, kdož jsi Ohnivým drakem..."
Pomalu zvedala meč nad hlavu a odříkávala zaklínadlo. S každým dalším veršem se vzduch okolo špičky meče chvěl víc a víc.
Na čele mi vyrazil studený pot.
"Rozpal moji krev. Rozbuš mi srdce. Jsem Gogyou. Ta, která spaluje démony plamenem. Vyslyš moje volání - ohnivý Kagutsuchi!"
Ve chvíli, kdy Gogyou-san dokončila zaříkávání, se čepel jejího meče obalila bledým plamenem.
"Očistný oheň. S tím tě můžu dostat ze spárů ďábla, který tě posednul, Nanjou-kun."
Gogyou-san lehce švihla mečem a bledý plamen zasáhnul zemi těsně přede mnou.
Oheň mi začal olizovat kolena a byl horký jako vařící voda. Zamračil jsem se, když jsem slyšel Gogyou-san jak říká:
"Určitě to bude fungovat. Ten oheň je určený k likvidaci démonů a člověku moc neublíží. Jen tě trochu popálí."
"...Kromě popálenin. Umřu, jestli mě zraníš tím mečem."
"Udělám to bezbolestně,"
odpověděla Gogyou-san s vážnou tváří.
To bylo špatné. Meč byl sám o sobě výhoda, ale navíc meč s ohněm. Vypadalo to beznadějně.
...Nejlepší bude utéct.
Nepotřeboval jsem bojovat nebo vyhrát, ale ochránit Lunu.
Klidně spolknu i tu trochu mojí pýchy a uteču s Lunou. Ne, lepší bude, když ze sebe udělám návnadu a nechám mezitím utéct samotnou Lunu. Ale ona na tohle určitě nepřistoupí. Nejspíš řekne něco jako: "Nemůžu tě tu nechat, Shinobu-san."
Uvažoval jsem, co udělám, když si Gogyou-san nakročila a znovu zvedla svůj meč nad hlavu.
-V tu chvíli.
"- Počkat!"
ozval se odněkud energický hlas. Překvapeně jsem se za ním otočil.
"Co tady proboha děláte!? Tohle je škola! Místo, kde se učíte! Tady se nebojuje!"
Hlas zněl skvěle, ale obsah byl hodně dětinský.
"Zlobivé děti budou po škole! Chápete?!"
Nějaký idiot se nás pokoušel poučovat. Ano, když jsem se otočil, byl tam vážně idiot.
Stříbrné culíky, velké červené oči, nádherná dívka s tváří panenky.
Stála na betonové zídce u školní brány. Pokusila se zatvářit výhružně, ale v jejím podání to vypadalo jen hloupě. Přihlížející Luna a Gogyou-san, které nevěděly o její idiocii, to nijak nekomentovaly a jen se zatvářily zmateně a rozpačitě.
Nejen, že to dívka nepochopila, ale navíc si jejich pohledy vyložila opačně a zamumlala:
"Vypadá to, že byste rádi věděli, kdo jsem," roztáhla ruce a zakřičela:
"Všichni se pořádně podívejte! Protože jsem - bohyně! A teď...potlesk!"
Samozvaná bohyně čekala na potlesk, ale nikdo se k němu v téhle trapné situaci neměl.
Elni se zatvářila zklamaně a s uslzenýma očima řekla: "..Budu brečet," Luna začala z lítosti opatrně tleskat a po chvíli se přidala i Gogyou-san. Poté se stříbrnovlasá dívka zatvářila spokojeně. Možná jste to už zapoměli, ale Elni byla podivná kamarádka, která mi nedávno ukradla hot-dog a sexuálně me obtěžovala po telefonu. Vypadala seriózně, ale když promluvila, okamžitě se projevila její hloupost. Ubohé, ale krásné děvče.
Ještě jednou jsem se na Elni, pózující na zídce, podíval. Stejně jako předtím měla na sobě ušmudlanou žlutou mikinu s kapucí a v pravé ruce držela modrý skateboard.
"...P-Proč je tady? Netvrďte mi, že prolomila bariéru?"
koktala překvapeně Gogyou-san a zírala na Elni. Po chvíli se probrala z šoku a vypadala, že zase začala normálně uvažovat. Elni si odfrkla: "Fufu. Bariéra? Jestli myslíš ty kousky papíru...snědla jsem je, protože jsem měla hlad!"
"Z-Zničíš si žaludek, je ti to jasné?"
odpověděla s obavami Gogyou-san Elni, která pyšně vypnula hruď.
Hned nato bohyně napodobila přežvykování kozy a s hlasitým: "Méééé!" vyplivla velký kousek papíru.
Působivé. I Gogyou-san byla překvapená.
I když se ale o kozách říká, že jí papír, není to pravda. Pokud nějaký opravdu sežerou, nejsou schopné ho strávit a riskují střevní problémy.
Tohle Elni nejspíš nevěděla. Zatvářila se totiž, jako by udělala něco úžasného.
"Yup!"
Seskočila ze zídky na skateboard, udělala několik otoček a rozjela se k nám, když...ztratila rovnováhu a spadla na zem.
"T-To nebolelo! Vůbec to nebolelo!"
Elni se rozplácla na zem a odřela si tvář o beton. Rychle ale zvedla hlavu a srdnatě si utřela slzy z koutků očí. Znovu naskočila na skateboard a tentokrát se rozjela o poznání pomaleji. Pak vykřikla:
"Proč jsi mi neposlal mail, Shinobu!?"
zpražila mě zničrnonic Elni a naštvaně u toho našpulila rty.
Mail? O čem to mluvila?
"Čekala jsem na něj! Konečně mám mobilní telefon a ty to ani neoceníš!"
Mobil? ...Ahaa, už si vzpomínám. Když jsem si s Elni v obchodním centru vyměnil mailové adresy, řekl jsem jí: "Pošlu ti mail," ale pak jsem to pořád odkládal.
"Jsi hrozný! Slíbil jsi, že mi jeden pošleš, Shinobu! To bylo od tebe pěkně sprosté! Celou dobu jsem se na něj těšila! Dokážeš si vůbec představit, jak jsem byla smutná?"
křičela na mě Elni s uslzenýma očima.
Zabolelo mě u srdce - udělal jsem něco špatného. Právě jsem se chystal omluvit, když se k Elni přiřítila Gogyou-san:
"Tady je to nebezpečné. Bež pryč," a tlačila Elni stranou.
Asi do ní strčila jen lehce, ale drobná dívka ještě pořád stála na skateboardu, takže ztratila rovnováhu a vzápětí se zase válela po zemi. Při pádu ji temeno hlavy tvrdě narazilo do betonu.
"Uaaaahh.."
Muselo to pěkně bolet a Elni se okamžitě rozbrečela.
"Jsi v pořádku?"
V luně se probudil mateřský instinkt. Klekla si k Elni a odmetala ji prach z hlavy a oblečení.
"Díky."
"Není zač."
Vypadaly jako matka a dcera.
"Takže..."
Upřeně jsem se zadíval na Gogyou-san, která tu teď byla za surovce a násilníka.
"Jsi hrozná, Gogyou-san!"
"Ehhhm? B-Byla to moje chyba, ale nebylo to úmyslné..."
"Snažíš se vymlouvat? To není moc chlapské!"
"Já jsem holka!"
Namíchnul jsem ji. A vypadala doopravdy rozzlobená. Děsivá.
"Hrozná. Ta holka je hrozná. Je to tyran. Všechno se snaží řešit silou! To je špatně."
"Přesně. A pozvednout ruku na Bohyni je úplně nejhorší. Moc to bolí! A ty si říkáš exorcista?"
Naštvaná Elni se mi ze strachu z Gogyou-san schovávala za zády.
"Slyšela jsem, že exorcisté z rodu Gogyou vzbuzují respekt a jsou slušní, ale tohle mě zklamalo! Ztratila jsem všechny iluze! Od teď budu všude šířit pomluvy, že se jejich rodina prodává!"
"Fajn, pomůžu ti. Budu všem ve škole tvrdit, že je Gogyou-san úchylák."
"P-Přestaň! Já...Já nejsem skutečný úchylák!"
Gogyou-san celá zrudnula.
"...Nejsem skutečný úchylák? Hmm, podezřelé. Že, Elni?"
"Krásná úchylačka,"
přidala Elni podivnou poznámku a vážně přikývla.
Gogyou-san se červenala pořád víc a po chvíli:
"K-Kromě toho, ty víš o nás - exorcistech?"
změnila téma.
Elni přikývla: "Jasně!" a pokračovala:
"Kamo byl předchůdcem exorcistů. Jeden z jeho učedníků se zaměřil na ohnivý exorcismus. A to byl Gogyou, že?"
"Jak to víš?"
"To je přece jasné, když jsem bohyně. Bohyně ví všechno. Jsem jenom slabší v aritmetice,"
odpověděla hrdě Elni šokované Gogyou-san.
Aspoň tomu říkej matematika, pomyslel jsem si.
"Ale co má Gogyou exorcista společného s touhle plavovlasou kráskou? Je něco jako strážný duch, kterého jsem dala Shinobuovi, chápeš? Není důvod se jí zbavovat,"
řekla Elni něco neuvěřitelného.
Moment. Luna je strážný duch? Od Elni? Takže ten prsten, co mám teď na ruce, povolal Lunu? Jestli je to pravda...
Podíval jsem se na Elni, která měla ještě pořád uslzené oči a hladila si bouli na temeni hlavy.
Mohla by být doopravdy někdo tak zajímavý?
Byl jsem z toho všeho hodně zmatený.
"Ty jsi vyvolala tu zrůdu, aby posedla Nanjou-kun?"
Gogyou-san se po elnině vysvětlení zatvářila šokovaně. Mluvila tichým hlasem a zírala na Elni. Bohyně jen naklonila hlavu a zeptala se: "Zrůda?"
"Co to plácáš za nesmysly? Jsem bohyně, chápeš? Jsem úžasná, rozumíš? Jsem Shinobuovi vděčná, že mě pozval na jídlo. Je absurdní, abych mu poslala zrůdu-"
mumlala Elni nespokojeně a sledovala Lunu, když:
"U-Uaaaah! O-Ona je ďábel!"
vykřikla a ztuhla na místě.
"A není to žádný slabý ďábel! K-Kdo ho vyvolal? Tak silného ďábla by měla bariéra kolem lidského světa odpuzovat a neměl by být schopen jí projít! Tak kdo ho vyvolal?!?"
Gogyou-san se na Elni podívala zabijáckým pohledem.
Když si to Elni uvědomila, vyrazil jí na čele studený pot.
"...D-Dobře. Byla jsem to já. A-Ale jak se to mohlo stát?"
Elni se v Gogyou-san pokoušela vyvolat soustrastné pocity. Ta se ale jen tiše blížila s taseným mečem v ruce.
"Uaaa. P-Počkej! Pojďme si o tom promluvit!"
zaúpěla bohyně a podruhé se za mě schovala.
"T-To tě nezajímá co se s ním stane?"
Byl jsem rukojmím.
Ta má ale žaludek.
"Už ani krok! E-Ehm, nebo ho políbím!"
vyrazila ze sebe Elni radostně a naklonila hlavu k mojí tváři.
"T-To se nestane! Prosím, nech Shinobu-san jít!"
ozval se najednou lunin zoufalý výkřik.
Otočil jsem se na Gogyou-san. Zastavila se a bylo na ní vidět, že neví co dál.
"N-Nehýbej se. Nebo tě nezajímá co bude s Shinobuovými rty?"
"P-Prosím přestaň. Prosím nebuď k němu tak krutá. Aaah, teď ses dotkla jeho rtů! Dotkla ses jich prstem! Tak bezcitné! To není fér! Tak moc ti závidím!"
Elni se dotýkala mých rtů a tváře jak se jí zlíbilo a Luna zoufale protestovala.
"Uh-Uhmm..."
"N-Nehýbej se! Prosím! To je ti vážně jedno co se mu stane?"
sténala žalostně Luna a slzy jí tekly z očí. Gogyou-san udělala krok kupředu.
Bylo to tak srdceryvné, že se Gogyou-san omluvila: "P-Promiň."
"Fufufu. Můžu vám dát trochu času. Udělala jsem trhlinu v bariéře, takže se za chvíli rozpadne. Pak bude ta nebezpečná holka s mečem všem na očích!"
prohlásila s klidem Elni stylem 'všechno jde podle plánu'.
Musel jsem ale přiznat, že mě to těsné obětí na chvíli příjemně překvapilo.
Přitiskla se na mě zezadu a v tu chvíli jsem ucítil, jak se mi dva malé kopečky pevně přitiskly na záda.
Navíc Elni nádherně voněla.
"Uf."
Zhluboka jsem se nadechnul, rychle se otočil a sundal ze sebe Elni. Právě se mi opírala bradou o rameno, když jsem ji pevně chytil za krkem.
"C-Co? Proč mě najednou držíš jako kočku? Jestli mě chceš obejmou tak to udělej pořádně zepředu."
V očekávání roztáhla ruce, ale ignoroval jsem ji a došel ke Gogyou-san. Byla tou scénou tak šokovaná, že jen stála na místě a ani se nehnula když...jsem jí položil Elni na záda.
"Tady ji máš, Gogyou-san, zbytek je na tobě."
"Ehm, uhhh, co mám jako dělat?"
ohlédla se nejistě na Elni, která na ní visela jako koala a pak na mě. Na tváři měla rozpačitý výraz. Díval jsem se na to a pak samozvanou bohyni pohladil po vlasech a zakřičel:
"Elni, teď! Tvůj tajný chvat - hadí stisk!"
"Fajn~!"
Pokusila se napodobit hada. Sladce zasténala a obemknula Gogyou-san oběma rukama i nohama. Vzápětí exorcistka zrudla a vyjekla: "Uahaah. Nééé, prsa nééé."
"Byla jsi nepozorná, Gogyou-san,"
prohlásil jsem vítězoslavně a zamířil k Luně.
"Rychle, je čas utéct."
""EEHHH?""
Skoro jsem neslyšel, že Elni i Gogyou-san ve stejnou chvíli překvapeně vykřikly. Jen jsem běžel, jak jsem plánoval hned od začátku. Pevně jsem držel luninu ruku a nechal obě dívky daleko za sebou.
"Sh-Shinobu, ty zrádče! Nechal jsi mě tady, to je hnusné! Příště tě přepadnu doma a sním ti všechno jídlo na večeřííí!!"
křičela za mnou Elni
Ještě jsem zaslechnul: "Idiote~" a od Gogyou-san: "P-Počkej!"
Ale já i Luna jsme je ignorovali a vyběhli jsme školní branou ven.
Gogyou-san nás nepronásledovala, což mě zmátlo a ohlédnul jsem se. Uviděl jsem Elni, jak mladé exorcistce pořád visí na zádech.
Pořád nám pomáhala v útěku, i když zněla naštvaně.
"Zase tě na něco pozvu,"
mumlal jsem si pro sebe a táhnul za sebou Lunu.
***
"Snad jsme jim konečně utekli."
Ohlédnul jsem se přes rameno a zvolnil tempo.
Bariéra se rozpadla a my jsme mohli ze školy normálně odejít, přesně jak řekla Elni.
Gogyou-san se určitě nebude ohánět mečem jen tak kolem sebe na veřejnosti.
"...Takže, pojďme domů,"
řekl jsem Luně, která šla vedle mě.
...Žádná reakce.
"Vypadá to, že přestalo pršet. A přitom ses dostala do problémů jen kvůli mému deštníku."
Na obloze byly pořád vidět temné mraky, ale už z nich nepadal déšť.
Od chvíle, kdy jsem deštník zahodil, ze to začalo zlepšovat...
Podíval jsem se na Lunu, která jen šla s pohledem zabořeným do země.
Dobře jsem věděl na co myslí.
Určitě toho litovala. Přišla do školy. Donesla mi deštník. Přišla, aby mě viděla.
Musel to být pro ni pořádný šok, když jsem se dozvěděl, že je ďábel.
Od našeho útěku ani jednou nezvedla hlavu.
Nejspíš se bála, že ji od teď budu nenávidět.
Chytil jsem ji za ruku pevněji.
Nikdy jsem pořádně neuměl vyjádřit své city.
Teď ale měla Luna zlomený výraz a svěšenou hlavu. Strašně moc jsem jí chtěl říct co k ní cítím.
"Luno."
Konečeně zvedla hlavu a já rozhodně pronesl:
"Zůstaň se mnou,"
zmáčknul jsem jí ruku. Chtěl jsem tím stiskem vyjádit svoje emoce. Jen ji ujistit, že se mnou může a má zůstat.
Luna zaraženě sklopila oči, kousla se do rtu a zaťala pěsti. A pak tiše řekla:
"...Ano,"
pomalu zvedla hlavu a přikývla, zatímco jí po tvářích stékaly slzy.
Už je v sobě nemusela dál držet.
Její plačtivý hlas. Teplo sálající z její dlaně. Její šťastný úsměv.
Usmívala se, i když plakala.
To mi stačilo.
Pořád jsem cítil to samé. Chtěl jsem ji ochránit. Ať se stane cokoliv.
Zvláštní - jako bych to měl v sobě už dlouho.
Nechápal jsem, proč jsem na sebe najednou tak hrdý?
Nevěděl jsem to. Opravdu jsem to nevěděl, ale v tu chvíli jsem byl rozhodně šťastný.
A budu tak dlouho, dokud budu moci držet tu ruku...
Taky jsem si před tím přál-
"Uhh!"
Hlavou mi krátce proletěla ostrá bolest. Najednou jsem se zastavil a stejně tak Luna.
Její stisk na mé ruce zesílil.
"...Co se děje?"
Luna se tvářila vyděšeně.
Bylo to podivné. Sledoval jsem její pohled.
"Netopýří...?"
Jako by nám chtěli zablokovat cestu... Roztáhli křídla...
Už jich byly desítky a pořád přibývali další.
Během několika sekund byli všude kolem.
"Co to?"
Měl jsem pocit, jako by si všichni netopýři přáli mou smrt. Zamrazilo mě v zádech.
Otočil jsem se na místě a Lunu táhl za ruku za sebou- Zatajil jsem dech.
Za námi stál vysoký, vychrtlý muž, oblečený v dlouhém kabátu. Kde se tu vzal? Měl dlouhé, ohnivě červené vlasy a jeho oči byly jantarově žluté. Nepřirozeně bílá pleť a zvláštní rysy v obličeji jej dělaly děsivě nelidským.
"Stojíš v cestě, člověče,"
prohlásil výhružně a upřel na mě divoký pohled, až jsem neúmyslně udělal krok zpět, když- na mě zaútočil. Než jsem si to uvědomil, ochromila mě prudká bolest.
...Odhodil mě? Zády jsem narazil na tvrdou betonovou zídku a překvapeně otevřel oči.
"Shinobu-san!"
Luna se ke mně rozběhla a natáhla ruku, ale nedosáhla. Neznámý ji chytil za paži a přitáhnul ji k sobě.
"Luno, nech už toho člověka být. Ten mladík je zlý. Jen tě to bude bolet."
"Prosím, nech mě jít!"
Luna se zoufale snažila vysmeknout z mužova sevření, ale rozdíl v jejich síle byl zjevný. Neměla ani tu nejmenší šanci.
"Je to k ničemu. Copak už jsi zapoměla? Ztratila jsi kvůli němu svou sílu. Nejen ve světě démonů, ale ani v lidském světě nemáš svoje bývalé schopnosti."
Pak se na mě ten člověk poprvé zpříma podíval.
V planoucích očích jsem mu viděl zášť a nenávist.
"Ten kluk je to dítě z před sedmi let, že? Proč se o něj tak staráš? Proč si nevezmeš jeho duši? Proč jsi ho nechala na sedm let být? Splnila jsi mu přece přání, ne?"
Před sedmi lety? Duše? Přání?
Společeně s bolestí se mi v hlavě náhle objevil obraz.
Děvče ležící v kaluži krve. Třesoucí se prsty. Mé plačící já.
"Vypadá to, že je změna paměti nedotčená. Zdá se, že si to nepamatuješ."
Zvednul jsem hlavu. Muž se na mě díval zuřivýma očima.
"Jak jsem si myslel. Zraňuješ i Lunu."
Co to má do háje znamenat? Pokusil jsem se vstát a postavit se mu.
"Gaaah!"
Okamžitě jsem byl sražen zpátky k zemi.
Ohlédnul jsem se a viděl, jak na mě sedí několik netopýrů a drží mě dole. Pak se sletěli k sobě a vytvořili dvě siluety.
Muž a žena, oblečení v černém.
"Bram-sama, co s tím klukem uděláme?"
"Máme se ho zbavit?"
zeptali se oba, zatímco mě drželi za ruce přitisknutého k zemi.
Muž, kterého oslovovali Bram, se podíval na Lunu, povzdechnul si a odpověděl:
"Nechte ho být, není nutné ho zabíjet."
To bylo všechno.
Už mi něvěnoval ani jedeno pohled, otočil se ke mně zády a chystal se s Lunou odejít.
Ksakru. Copak si myslíš, že to dovolím?
Luna se otočila a v uslzených očích bylo vidět zoufalství.
Co to dělám? Přísahal jsem přece, že ji ochráním, ať se stane cokoliv!
"Táhnětéééé!"
vydralo se mi z úst a vší silou jsem od sebe oba ďábly odhodil.
Kysele jsem se na ně podíval a rozběhnul se za Branem.
V okamžiku jsem byl u něho a zaútočil mu prudkou ranou na obličej. Ale...
"Ghh."
Má pěst se ho ještě ani nedotkla, když jsem dostal úder do břicha.
Bram se nepohnul. Tak odkud to přišlo?
Jeho pohyb byl rychlejší, než jsem si dokázal představit.
Pustil Lunu a volně zvednul pravou ruku.
V tu chvíli jsem schytal ránu do tváře. A vzápětí jsem se díval na oblohu nade mnou. Když jsem se otřepal a postavil se, bylo už příliš pozdě. 'Něco' silného, neviditelného mi probodlo žaludek.
"Guuh."
Zasténal jsem a dostal prudký úder zespodu do brady, který mě svou silou odhodil dozadu. Věděl jsem, že je to špatné, ale nemohl jsem nic udělat.
Nedokázal jsem pád zmírnit a po dopadu na zem mi od temene hlavy vystřelila tupá bolest. Když jsem otevřel oči, měl jsem rozostřený pohled.
Nejasně jsem viděl Brana, jak znovu zvedá ruku.
Sebral jsem poslední zbytky sil, abych se na roztřesených nohou postavil. Připravil jsem se na útok, ale nemohl jsem se mu vyhnout.
Ozval se zvuk, jako když něco ostrého letí vzduchem a pak mě to něco zasáhlo do tváře. Klesnul jsem na kolena.
Zrak se mi ještě víc zamlžil a nohy se mi klepaly. Bolest se začala vzdalovat a propadal jsem se do bezvědomí. Po dalším úderu se mi hlava zvrátila dozadu a viděl jsem jen černé mraky nade mnou. Dokázal jsem nepřepadnout na záda a zase se pokusil postavit. Bylo to ale marné a cítil jsem jak padám k zemi.
"Prosím přestaň, otče!"
ještě jsem zaslechl lunin nářek...
"...Luna."
zahlédl jsem nad sebou její plačící tvář.
Všechno bylo rozmazané, jenom lunin obličej jsem viděl ostře.
Ahh, musím ji ochránit. Mé vědomí se vytrácelo a já alespoň natáhnul ruku-ale nedosáhl jsem.
Nedokázal jsem už ani stisknout dlaň...
Jejich záda se rozplývala v dálce. Luna odcházela. Oči zalité slzami.
Upadl jsem do bezvědomí a poslední věc, kterou jsem si pamatoval, byla lunina plačící tvář.
19 Před Mojžíšem se podle bible rozestoupilo moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat