Nenáviděla ten úsměv.
Na chvíli si lehla, kousla se do rtu a zatnula pěsti. Děvče se přinutilo zvednout zrak a usmát se. V jejích očích ale bylo vidět...něco. Ústa pevně sevřená, ruce se lehce třásly.
− Ale i teď, slzy na krajíčku, se dívka usmívala.
Na chvíli si lehla, kousla se do rtu a zatnula pěsti. Děvče se přinutilo zvednout zrak a usmát se. V jejích očích ale bylo vidět...něco. Ústa pevně sevřená, ruce se lehce třásly.
− Ale i teď, slzy na krajíčku, se dívka usmívala.
Kolikrát už se takto usmívala.
Kolikrát už se vydržela usmívat, i když se jí chtělo brečet.
Kolikrát už takto sama plakala.
Děvče nikdy neuronilo ani szlu před ostatními. Plakala, jen když byla sama.
Dobře věděla, že i když bude brečet, nikdo ji nepomůže.
A zatímco se jí slzy řinuly z očí, tiše se ptala:
Bože, kde jsi?
Bože, vidíš mě?
Bože, máš...mě rád?
Ale nikdo její modlitby nevyslyšel.
I tak se dívka dál modlila. Nepřestávala věřit. A stále si opakovala:
Bože, věřím, že jsi. Věřím, že na mě shlížíš.
− Proto už nikdy nebudu plakat.
Říkala si pro sebe. Nutila se usmívat, i když měla na tváři smutný výraz.
Ach, proč si toho děvčete nikdo nevšímal?
Pokaždé plakala sama. Dlouho, velice dlouho, plakala úplně sama.
Chtěl jsem ji ochránit. Už jsem ji nechtěl vidět nešťastnou.
Proto jsem natáhl ruku. Abych ji bránil a chránil.
− Byl to sen. Pochmurný sen, který odplul pryč jen okamžik po probuzení. Když jsem vstal a uvědomil si, že mám zaťaté pěsti, byl už sen nenávratně pryč.
Hned zrána mě bolela hlava. Proč jsem měl zpocené tváře? To už jsem si v té chvíli nepamatoval.
***
Vynikající. Chuť, která vás nutí jíst víc a víc a pořád dál. Výjimečená příchuť, která vám zůstane v ústech dlouho po jídle a pořád si jí užíváte.
Jedl jsem polévku lžíci za lžící a než jsem si to uvědomil, byla miska prázdná.
"...Ehm, Shinobu-san, jak ti to chutnalo?"
Podíval jsem se za hlasem. Luna-san se neklidně vrtěla a čekala na odpověď.
Chtěl jsem upřímně říct, že to bylo skvělé, ale nemohl jsem. Luna-san byla podvodník. Nemohl jsem se nechat zmást. Nenechám se ošálit!
"Ještě polévku!"
Podal jsem Luně-san prázdnou misku.
Na to Luna-san energicky odpověděla: "Jistě," oběma rukama uchopila misku a zamířila do kuchyně. S úsměvem na tváři, který říkal: "Pochválil mě~" stála u hrnce a nabírala další polévku... Sakra. Nakonec jsem jí udělal radost.
Zklamaně jsem se díval do stolu.
Jídlo, které Luna-san uvařila, bylo vyrovnané na stole. Lákavě vypadající sendviče, salát a polévka.
Byla sobota - dnes jsem obědval doma.
Přál jsem si na oběd sendviče a Luna-san je udělala.
Ale bylo to docela překvapivé. Ještě nedávno se Luna-san děsila plynového sporáku a mluvila na ledničku nebo mikrovlnnou troubu, ale vypadalo to, že se hodně zlepšila.
Musela v kuchyni strávit spoustu času s mou matkou a hodně na sobě pracovat.
"Hej, udělala to speciálně pro tebe, tak aspoň řekni, že je to dobré."
Prohlásila unaveně máma sedící napravo ode mě.
Mimochodem, Nazuna, která seděla na druhé straně, se právě vesele cpala velkým sendvičem.
"Luna-san dělala co mohla, aby ten oběd nachystala."
"Jasně. Tak já udělám co můžu a sním to."
Odpověděl jsem a zakousnul se do sendviče, když si máma povzdechla.
"...Shinobu, poslouchej."
Naklonila se ke mně a naznačila mi rukou. Zvědavě jsem se k ní taky sklonil. Matka se naklonila ještě blíž a pošeptala mi:
"Luna-chan se to snaží schovat, ale několikrát se dnes při vaření spálila."
"...Vážně?"
"Ano, protože někdo řekl: 'Mám dnes hroznou chuť na sendviče. A hrozně moc chci nějakou polévku!' Luna-chan byla doopravdy nadšená..."
"...R-Rozumím."
Máma mi lehce poklepala na čelo a zase se pořádně posadila na židli.
"Tajemství?"
Zeptala se Luna-san se zvědavě skloněnou hlavou, když mi přinesla mou druhou porci polévky. Musela si našeho rozhovoru všimnout. Jen jsem neurčitě přikývnul a sklouznul pohledem na luniny ruce. Opravdu měla popáleniny, jak říkala matka. Její dlouhé štíhlé prsty byly oblepené náplastmi.
Vypadá to, že si pořád se sporákem moc nerozumí.
I tak se ale co nejvíc snažila...
"Tady, Shinobu-san."
Podávala mi Luna-san misku s polévkou.
"...Děkuju. Je... Je výborná...ta polévka."
Mumlal jsem a koukal se přitom na druhou stranu.
"Opravdu? Děkuji."
Odpověděla šťastně. Překvapeně jsem se na ni podíval. Luna-san se lehce červenala a na tváři se jí rozzářil velký úsměv. Na okamžik jsem se jím nechal unést, ale pak jsem pohled rychle odvrátil.
"...Cože? Neříkej mi, že se stydíš?"
Moje matka se ke mně zase skláněla a vesele se na mě šklebila. Pak mě škádlivě poplácala po tváři.
"P-Přestaň mě plácat jako malé děcko."
"Ale ale, nějaký drzý. Asi proto máš tak málo přátel."
Ouuu, ucítil jsem ostrou bolest v hrudi.
"...Co-Co tak najednou mami? Nenavážej se do mě jen tak."
"Hmm... Ale ty přece nemáš žádné přátele."
Podotkla matka unaveně a vrazila mi tak neviditelný nůž do srdce.
"Bylo to někdy na základní škole? Najednou jsi prohlásil: 'Chci být silný', šel jsi do tchánova doja a začal jsi trénovat a už nikdy sis s nikým nehrál... Takže dnes jsi osamělý chlapec bez dívky a bez přátel. To mi připomíná, že na střední škole jsi měl za přátele svoje knížky, že?"
"Přestaň mami, nechci to poslouchat pořád dokola."
"Ale je to pravda - to proto nejsi oblíbený."
Umm, ksakru. Oči se mi zaleskly...
Hodně to bolelo. Hledal jsem pomoc u Nazuny, ale byla pořád zabraná do svého sendviče. Nikdy mi nepomohla, když to bylo potřeba.
"E-Ehm, Shinobu-san není oblíbený u děvčat?"
Zeptala se Luna-san překvapeným hlasem.
Na luninu otázku matka rázně odpověděla:
"Ne, ani trochu."
"Eh? Doopravdy? I když je tak pěkný..."
Luna-san řekla něco úžasného, ale matka jen zamrkala a odpověděla:
"Ten-Tenhle idiot a pěkný? Ten, který je tak tragicky nepopulární?"
Na to se Luna-san zamračila:
"Sh-Shinobu-san JE pěkný. Ostatní dívky jen nedokážou ocenit jeho krásu!"
Nechápal jsem, co se to děje, ale teď byla pro změnu naštvaná Luna-san.
To překvapilo i mou matku.
Nazuna se ještě pořád ládovala sendvičem.
***
"Kočka je~silná~a skvělá~"
Nazuna umývala nádobí a prozpěvovala si podivnou písničku. Měla na sobě kočičí zástěru a spokojeně si pobrukovala 'Mňáu, mňáu' a tak si vůbec nevšimla, že jsem přestal umývat.
Když jsme dostali za úkol umýt nádobí, zůstali jsme oba v kuchyni u dřezu, ale...něco mě znervózňovalo.
Byla to Luna-san. Konečně se naučila zacházet s elektronikou a tak dnes dostala na starost vysávání. Máma jí dala do ruky vysavač a Luna nadšeně řekla: "To znám! To je pan Vysavač!" a oči se jí přitom leskly dojetím.
Nejprve jsem se jen hořce usmál, když jsem si představil jak Luna-san zápasí s vysavačem, ale pak mi to došlo.
Luna-san byla podvodník. Podvodník, co se pod záminkou úklidu prohrabe šuplíky a skříňkami a tak se dostane k našim cennostem.
To je špatné. Nechal jsem Nazunu, která poctivě umývala nádobí a přesunul se do jídelny. Schoval jsem se pod stůl, tiše otevřel dveře do obývacího pokoje a opatrně nakouknul dovnitř.
Zatím jsem pořád neslyšel vysavač. Byl jsem si jistý, že se Luna-san právě pokouší něco najít. To byla moje příležitost jak chytit podvodnici při činu. Co jsem uviděl mě ale naprosto šokovalo.
"Eh-Ehmm, proč nic neděláš? Urazila jsem tě snad nějak? Moc tě prosím, začni pracovat. Opravdu potřebuju uklízet. Tak....prosím!"
Luna-san se vysavači znovu a znovu klaněla a prosila ho, aby začal fungovat.
...Luno-san, nezapojila jsi vysavač do zásuvky. Bez toho nebude 'Škorpión Itou' fungovat.
Proběhlo mi hlavou hlavou, než si Luna-san konečně uvědomila, proč vysavač nic nedělá. Ještě jednou se uklonila a s: "Omlouvám se," zapojila zástrčku do zásuvky na zdi. Potom zapnula vysavač a vzrušeně sledovala jak hlavice začala sát.
Ach, zatraceně.
Doufal jsem, že konečně chytím podvodníka při činu, ale nepovedlo se.
Opravdu jsem nechtěl vidět Lunu-san jak se hlasitě omlouvá: "Promiňte, promiňte," když v tom ji vysavač začal nasávat vlasy.
Přístroje zatím vážně nezvládala.
Zoufale běhala kolem 'Škorpióna Itou', který místo úklidu začal dělat pěknou paseku.
Po jejích vcucnutých vlasech následovalo tričko a Luna-san začala křičet: "Uaaaa". Tričko se začalo vyhrnovat nahoru a já nemohl odtrhnout pohled od její bělostné pokožky a malého pupíku.
Byl to celkem drahý vysavač a měl pořádný výkon. Ignoroval lunin zoufalý nářek: "Prosím, nechej mě být~," a pořád víc tričko nasával. Pořád víc látky mizelo ve vysavači a začaly být vidět lunina prsa.
Vypadalo to, že Luna-san nemá podprsenku.
Stačil už jen kousek a uviděl jsem spodní část lunina fantastického poprsí.
Kolikrát už se vydržela usmívat, i když se jí chtělo brečet.
Kolikrát už takto sama plakala.
Děvče nikdy neuronilo ani szlu před ostatními. Plakala, jen když byla sama.
Dobře věděla, že i když bude brečet, nikdo ji nepomůže.
A zatímco se jí slzy řinuly z očí, tiše se ptala:
Bože, kde jsi?
Bože, vidíš mě?
Bože, máš...mě rád?
Ale nikdo její modlitby nevyslyšel.
I tak se dívka dál modlila. Nepřestávala věřit. A stále si opakovala:
Bože, věřím, že jsi. Věřím, že na mě shlížíš.
− Proto už nikdy nebudu plakat.
Říkala si pro sebe. Nutila se usmívat, i když měla na tváři smutný výraz.
Ach, proč si toho děvčete nikdo nevšímal?
Pokaždé plakala sama. Dlouho, velice dlouho, plakala úplně sama.
Chtěl jsem ji ochránit. Už jsem ji nechtěl vidět nešťastnou.
Proto jsem natáhl ruku. Abych ji bránil a chránil.
− Byl to sen. Pochmurný sen, který odplul pryč jen okamžik po probuzení. Když jsem vstal a uvědomil si, že mám zaťaté pěsti, byl už sen nenávratně pryč.
Hned zrána mě bolela hlava. Proč jsem měl zpocené tváře? To už jsem si v té chvíli nepamatoval.
***
Vynikající. Chuť, která vás nutí jíst víc a víc a pořád dál. Výjimečená příchuť, která vám zůstane v ústech dlouho po jídle a pořád si jí užíváte.
Jedl jsem polévku lžíci za lžící a než jsem si to uvědomil, byla miska prázdná.
"...Ehm, Shinobu-san, jak ti to chutnalo?"
Podíval jsem se za hlasem. Luna-san se neklidně vrtěla a čekala na odpověď.
Chtěl jsem upřímně říct, že to bylo skvělé, ale nemohl jsem. Luna-san byla podvodník. Nemohl jsem se nechat zmást. Nenechám se ošálit!
"Ještě polévku!"
Podal jsem Luně-san prázdnou misku.
Na to Luna-san energicky odpověděla: "Jistě," oběma rukama uchopila misku a zamířila do kuchyně. S úsměvem na tváři, který říkal: "Pochválil mě~" stála u hrnce a nabírala další polévku... Sakra. Nakonec jsem jí udělal radost.
Zklamaně jsem se díval do stolu.
Jídlo, které Luna-san uvařila, bylo vyrovnané na stole. Lákavě vypadající sendviče, salát a polévka.
Byla sobota - dnes jsem obědval doma.
Přál jsem si na oběd sendviče a Luna-san je udělala.
Ale bylo to docela překvapivé. Ještě nedávno se Luna-san děsila plynového sporáku a mluvila na ledničku nebo mikrovlnnou troubu, ale vypadalo to, že se hodně zlepšila.
Musela v kuchyni strávit spoustu času s mou matkou a hodně na sobě pracovat.
"Hej, udělala to speciálně pro tebe, tak aspoň řekni, že je to dobré."
Prohlásila unaveně máma sedící napravo ode mě.
Mimochodem, Nazuna, která seděla na druhé straně, se právě vesele cpala velkým sendvičem.
"Luna-san dělala co mohla, aby ten oběd nachystala."
"Jasně. Tak já udělám co můžu a sním to."
Odpověděl jsem a zakousnul se do sendviče, když si máma povzdechla.
"...Shinobu, poslouchej."
Naklonila se ke mně a naznačila mi rukou. Zvědavě jsem se k ní taky sklonil. Matka se naklonila ještě blíž a pošeptala mi:
"Luna-chan se to snaží schovat, ale několikrát se dnes při vaření spálila."
"...Vážně?"
"Ano, protože někdo řekl: 'Mám dnes hroznou chuť na sendviče. A hrozně moc chci nějakou polévku!' Luna-chan byla doopravdy nadšená..."
"...R-Rozumím."
Máma mi lehce poklepala na čelo a zase se pořádně posadila na židli.
"Tajemství?"
Zeptala se Luna-san se zvědavě skloněnou hlavou, když mi přinesla mou druhou porci polévky. Musela si našeho rozhovoru všimnout. Jen jsem neurčitě přikývnul a sklouznul pohledem na luniny ruce. Opravdu měla popáleniny, jak říkala matka. Její dlouhé štíhlé prsty byly oblepené náplastmi.
Vypadá to, že si pořád se sporákem moc nerozumí.
I tak se ale co nejvíc snažila...
"Tady, Shinobu-san."
Podávala mi Luna-san misku s polévkou.
"...Děkuju. Je... Je výborná...ta polévka."
Mumlal jsem a koukal se přitom na druhou stranu.
"Opravdu? Děkuji."
Odpověděla šťastně. Překvapeně jsem se na ni podíval. Luna-san se lehce červenala a na tváři se jí rozzářil velký úsměv. Na okamžik jsem se jím nechal unést, ale pak jsem pohled rychle odvrátil.
"...Cože? Neříkej mi, že se stydíš?"
Moje matka se ke mně zase skláněla a vesele se na mě šklebila. Pak mě škádlivě poplácala po tváři.
"P-Přestaň mě plácat jako malé děcko."
"Ale ale, nějaký drzý. Asi proto máš tak málo přátel."
Ouuu, ucítil jsem ostrou bolest v hrudi.
"...Co-Co tak najednou mami? Nenavážej se do mě jen tak."
"Hmm... Ale ty přece nemáš žádné přátele."
Podotkla matka unaveně a vrazila mi tak neviditelný nůž do srdce.
"Bylo to někdy na základní škole? Najednou jsi prohlásil: 'Chci být silný', šel jsi do tchánova doja a začal jsi trénovat a už nikdy sis s nikým nehrál... Takže dnes jsi osamělý chlapec bez dívky a bez přátel. To mi připomíná, že na střední škole jsi měl za přátele svoje knížky, že?"
"Přestaň mami, nechci to poslouchat pořád dokola."
"Ale je to pravda - to proto nejsi oblíbený."
Umm, ksakru. Oči se mi zaleskly...
Hodně to bolelo. Hledal jsem pomoc u Nazuny, ale byla pořád zabraná do svého sendviče. Nikdy mi nepomohla, když to bylo potřeba.
"E-Ehm, Shinobu-san není oblíbený u děvčat?"
Zeptala se Luna-san překvapeným hlasem.
Na luninu otázku matka rázně odpověděla:
"Ne, ani trochu."
"Eh? Doopravdy? I když je tak pěkný..."
Luna-san řekla něco úžasného, ale matka jen zamrkala a odpověděla:
"Ten-Tenhle idiot a pěkný? Ten, který je tak tragicky nepopulární?"
Na to se Luna-san zamračila:
"Sh-Shinobu-san JE pěkný. Ostatní dívky jen nedokážou ocenit jeho krásu!"
Nechápal jsem, co se to děje, ale teď byla pro změnu naštvaná Luna-san.
To překvapilo i mou matku.
Nazuna se ještě pořád ládovala sendvičem.
***
"Kočka je~silná~a skvělá~"
Nazuna umývala nádobí a prozpěvovala si podivnou písničku. Měla na sobě kočičí zástěru a spokojeně si pobrukovala 'Mňáu, mňáu' a tak si vůbec nevšimla, že jsem přestal umývat.
Když jsme dostali za úkol umýt nádobí, zůstali jsme oba v kuchyni u dřezu, ale...něco mě znervózňovalo.
Byla to Luna-san. Konečně se naučila zacházet s elektronikou a tak dnes dostala na starost vysávání. Máma jí dala do ruky vysavač a Luna nadšeně řekla: "To znám! To je pan Vysavač!" a oči se jí přitom leskly dojetím.
Nejprve jsem se jen hořce usmál, když jsem si představil jak Luna-san zápasí s vysavačem, ale pak mi to došlo.
Luna-san byla podvodník. Podvodník, co se pod záminkou úklidu prohrabe šuplíky a skříňkami a tak se dostane k našim cennostem.
To je špatné. Nechal jsem Nazunu, která poctivě umývala nádobí a přesunul se do jídelny. Schoval jsem se pod stůl, tiše otevřel dveře do obývacího pokoje a opatrně nakouknul dovnitř.
Zatím jsem pořád neslyšel vysavač. Byl jsem si jistý, že se Luna-san právě pokouší něco najít. To byla moje příležitost jak chytit podvodnici při činu. Co jsem uviděl mě ale naprosto šokovalo.
"Eh-Ehmm, proč nic neděláš? Urazila jsem tě snad nějak? Moc tě prosím, začni pracovat. Opravdu potřebuju uklízet. Tak....prosím!"
Luna-san se vysavači znovu a znovu klaněla a prosila ho, aby začal fungovat.
...Luno-san, nezapojila jsi vysavač do zásuvky. Bez toho nebude 'Škorpión Itou' fungovat.
Proběhlo mi hlavou hlavou, než si Luna-san konečně uvědomila, proč vysavač nic nedělá. Ještě jednou se uklonila a s: "Omlouvám se," zapojila zástrčku do zásuvky na zdi. Potom zapnula vysavač a vzrušeně sledovala jak hlavice začala sát.
Ach, zatraceně.
Doufal jsem, že konečně chytím podvodníka při činu, ale nepovedlo se.
Opravdu jsem nechtěl vidět Lunu-san jak se hlasitě omlouvá: "Promiňte, promiňte," když v tom ji vysavač začal nasávat vlasy.
Přístroje zatím vážně nezvládala.
Zoufale běhala kolem 'Škorpióna Itou', který místo úklidu začal dělat pěknou paseku.
Po jejích vcucnutých vlasech následovalo tričko a Luna-san začala křičet: "Uaaaa". Tričko se začalo vyhrnovat nahoru a já nemohl odtrhnout pohled od její bělostné pokožky a malého pupíku.
Byl to celkem drahý vysavač a měl pořádný výkon. Ignoroval lunin zoufalý nářek: "Prosím, nechej mě být~," a pořád víc tričko nasával. Pořád víc látky mizelo ve vysavači a začaly být vidět lunina prsa.
Vypadalo to, že Luna-san nemá podprsenku.
Stačil už jen kousek a uviděl jsem spodní část lunina fantastického poprsí.
Její tričko se shrnovalo směrem ke středu a nahoru a cítil jsem jak mě ten pohled víc a víc vzrušuje. Vypadalo to, že za chvíli bude vidět úplně všechno.
Kromě toho…
Luna-san se zoufale snažila bránit a její prsa se divoce houpala sem a tam. Po chvíli boje Luna-san vysavač konečně vypnula.
Zhluboka si oddechla a vzala'Škorpióna Itou' do ruky. Měla smrtelně vážný výraz a dávala si dobrý pozor na ruku, kterou přístroj držela. Když začala vysávat, byly její pohyby prkenné a nemotorné a místy na vysavač pořád mluvila.
Bylo to fascinující, takže jsem úplně zapoměl na Nazunu, kterou jsem nechal umývat nádobí. Jen jsem s pobaveným úsměvem sledoval uklízející Lunu-san. Pak ale:
"Uaaaa! Brácha je pryč! Ale ještě před chvílí tady byl!"
Uslyšel jsem nazunin překvapený hlad z kuchyně, když si konečně všimla, že jsem zmizel. Stačil mi letmý pohled, abych viděl Nazunu, jak se zklamaně rozhlíží kolem. Rychle jsem otevřel posuvné dveře a schoval se v obývacím pokoji. To už si mě Luna-san konečně všimla, vypnula vysavač a chystala se něco říct. Zastavil jsem ji ale tichým: "Sssss," a prstem přiloženým k puse.
Luna-san se na mě tázavě podívala, ale vzápětí se usmála a pokračovala ve vysávání pokoje a předsíně.
"H-Hej? Brácho, kde seš~?"
Slyšel jsem nazunin smutný hlas, takže jsem se postavil, rychle si učesal vlasy a zvednul límec košile. Rozrazil jsem dveře a vykřikl:
"Hrdina vždycky přichází na závěr! Shinomun je tady!"
Chtěl jsem jen se trochu pobavit, ale:
"Jooo~ To je Shinomun! Shinomun přišel do našeho domu!"
Nazuna se při mém výkřiku otočila a začala v úžasu zvedat ruce a klanět se.
To mi připomíná...Když jsem si dřív s Nazunou hrával na Shinomuna, vždycky byla šťastná...
"Shinomun! Shinomun!"
Sestra na mě vesele pokřikovala.
Hmm, mohl bych ještě chvíli pokračovat.
"Nazukočko. Jsem tady! Můžeš si odpočinout! Nechej to nádobí na mě!"
"Pomůžu ti!"
Vyhrnul jsem si rukávy a stoupnul ke dřezu. Vedle mě se s elánem postavila Nazuna.
Chtěl jsem zbytek nádobí umýt sám, když jsem v tom předtím Nazunu tak podle nechal... Ale jak se koukám, tak ji to baví.
"Hej, Nazukočko. Opatrně s tím velkým nožem. Ukaž, umyju ho sám.
"Já vím jak se s ním zachází, okej?"
"...No já nevím, kdo je tady pořád pořezaný."
"Já-Já, pořád se učím!"
S hlasitým: "Ha, ha," jsem se na sestru zašklebil a pro jistotu jí nůž vzal a umyl.
Elegantně jsem ho opláchl vodou.
"Juuu, Shinomune, seš skvělej. Úplně jako 'krvavý švih'.
Krvavý švih je ten, kdy z meče prudkým švihnutím odstraňujete krev vašich nepřátel. Ve skutečnosti to ale není tak snadné... Řekla mi, že jsem skvělý, to potěšilo.
"Ha! Ha!"
Domýšlivě jsem zaujal bojový postoj, přetočil nůž v ruce ostřím k zemi a zase zpátky nahoru. Ačkoliv to vypadalo docela děsivě, pohyb samotný je poměrně jednoduchý.
"B-Bratře, úžasné! Ale je to nebezpečné."
"Jo, máš pravdu, promiň."
Nazuna zapoměla na Shinomuna a zatvářila se vylekaně. Rychle jsem přestal nožem točit, když:
- ŘÍZ
Hm? Říz? Měl jsem špatný pocit. Podíval jsem se dolů. Ostří mi projelo přes ruku. Krev mi tryskala ze zápěstí proudem.
"Ouu, nějak to stříká~"
Cítil jsem bolest, ale bylo to jen povrchové zranění. Nůž neprošel až do masa a ani nervy nebyly poškozené. Vypadalo to horší, než to bylo. Jen větší škrábnutí. I krvácení by mělo brzo přestat.
Když jsem si to uvědomil, pokusil jsem se o bezstarostný úsměv, ale Nazuna to viděla jinak.
"Uaaaaa! Brácha umírá!"
"Hej, hej. To si myslíš, že jsem takový ubožák? Kvůli takovému škrábnutí rozhodně neumřu!"
Okřikl jsem Nazunu, která ale přesto zoufale vyběhla z kuchyně křičící: "Mamííííí~~!". Ignoroval jsem ji a stisl si zápěstí, abych zastavil krvácení... Najednou se za mnou ozvalo: "Aaaaah," a něčí rychlé kroky.
"Sh-Shinobu-san! Jsi v pořádku? Neumírej!"
Pobledlá Luna-san a brečící Nazuna ke mně přiběhly z obývacího pokoje.
"....Hej, Nazukočko. Proč jsi to Luně-san řekla?"
"A-Aby ti pomohla...k-když umíráš..."
"Nepřeháněj, prosím tě. A přestaň brečet."
"Proboha! Já to nepřeháním! Krev ti teče proudem! Katastrofa!"
Nazuna byla pěkně naštvaná.
"To sis udělal sám, Shinobu-san?"
Luna-san si mě úzkostlivě prohlížela, a když uviděla krvácející zápěstí:
"K-Ka-Katastrofa!"
Stejně jako Nazuna se zatvářila zoufale. Vzala mě za ruku a pak:
"...Mmm. *polibek*"
Něžně mi zápěstí políbila.
Ucítil jsem dotek jejích jemných rtů a srdce se mi rozbušilo.
"N-Ne, to bys neměla dělat. To se nedělá."
"To není pravda!"
I Luna-san se naštvala. Ano, říká se, že sliny mají protikrvácivé účinky...ale tohle bylo prostě trapné. Pokusil jsem se ruku odtáhnout, ale Luna-san mě ji pevně držela a nepustila.
"Není to hluboké, to bude v pohodě."
"Nhebhude."
Zamumlala Luna-san zatímco se na mě dívala a tiskla rty k mému zápěstí.
Vypadala opravdu vystrašená. Ale taky trochu rozzlobená.
"Mmh, mhh."
Tomu pohledu jsem se nedokázal ubránit...ale i tak to bylo trapné.
Stála u mě tak blízko, že jsem cítil, jak sladce voní a její jemné blond vlasy se mi otíraly o ruku. Navíc mě její rychlý dech lechtal na hrudníku a doteky rtů a jazyka na zápěstí byly nepopsatelné.
- NASÁTÍ Její rty se lehce pohybovaly a sály moje zápěstí. Pak jsem ucítil jak vyplázla jazyk a začala opatrně olizovat moje říznutí. Pokaždé, když se její jazyk dotknul rány, jsem ucítil slabou bolest. Zároveň se mi ale tělem rozlévaly vlny horka. Začal jsem se pořádně rozpalovat.
Luna-san pokračovala v lízání rány s vážným výrazem...bylo to docela erotické.
Byl jsem zvláštně vzrušený.
Když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě. Luna-san si odhrnula vlasy, které ji spadaly do tváře a vydechla: "Mhh." Zpanikařil jsem a zasténal: "Do háje!".
A pak rychle: "Už to přestalo krvácet."
Vytrhnul jsem jí ruku a podíval se na zápěstí. Rána se zatáhla a krev přestala téct.
"Vidíš, už je to v pořádku."
Natáhnul jsem ruku.
"To jsem ráda."
Vydechla úlevně Luna-san.
"Brácho, příště buď opatrnější."
I Nazuna si oddechla a utřela uslzené oči.
...Zastyděl jsem se a uhnul pohledem stranou.
"Shinobu-san."
Otočil jsem se za hlasem.
"To nebylo příjemné. Prosím, dávej si větší pozor."
Luna-san mě jemně pohladila po tváři.
Ucítil jsem její hebkou dlaň a po obličeji se mi rozlilo teplo.
"Promiň."
Upřímně jsem se omluvil a Luna-san se na mě mile usmála.
Byl to nádherný úsměv. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout.
Jako by na mě svítil měsíc. Ten úsměv mě celého obklopil, srdce mi začalo tát...stesk. Najednou jsem ucítil podivné emoce.
Zarazil jsem se. Klidný úsměv. Teplo dlaně. Smaragdově zelené oči.
Potkal jsem už Lunu-san někdy dřív...?
Ten den, to ráno, když jsem se vedle ní probudil, se mě zeptala: "Ty jsi zapoměl?" ale to se přece neptala na předešlou noc...že by na vzdálenější minulost?
Hlavou mi projela ostrá bolest.
Chtěl jsem si na něco vzpomenou, ale nešlo to. Jen mě z toho pokaždé víc rozbolela hlava.
"Shinobu-san? Jsi v pořádku? Bolí tě hlava?"
"Ne, to nic není."
Zakryl jsem si tvář levou rukou a počkal až bolest ustoupí.
Určitě jsem něco zapoměl. Věděl jsem to. Cítil jsem to.
"...Jsi vážně v pořádku?"
Najednou se předemnou objevila lunina tvář. Její něžné zelené oči na mě ustaraně hleděly.
...Aaaach. V duchu jsem si povzdechnul.
Co se to se mnou dělo? Jak jsem si mohl myslet, že je Luna-san podvodník, když se o mě tak bála....to mi nebylo podobné.
Díval jsem se, jak mi Luna-san obvazuje ruku a přemýšlel.
Kdo je Luna-san?
Chtěl jsem to vědět. A jestli jsem to zapoměl, chtěl jsem si vzpomenout.
***
Další den jsem seděl na pohovce v obývacím pokoji a tupě zíral do stropu. Od včerejška jsem pořád přemýšlel, kde a kdy už jsem Lunu-san potkal, ale marně. Dokonce jsem se jí zeptal: "Potkali jsme se už někdy dřív?" Ona ale jen vyhýbavě odpověděla: "To je tajemství," a neurčitě se usmála.
Nemohl jsem to dostat z hlavy. Kdo je Luna-san a znali jsme se v minulosti?
Byl to nějaký dětský slib, že se jednou vezmeme? Hmm~ To by se pak ale Luna-san neprohlásila mým 'otrokem'...
Hmm~ Je to cizinka. Možná byla jako malá šikanovaná a já jsem ji velkolepě zachránil? A potom řekl něco jako: "Hej, udělám z tebe mého otroka! Hahaha!" I tohle bylo možné a upřímně mě to děsilo.
"Mhhh~ Shinomun~ Úplněk~"
Zabořil jsem se do pohovky, mumlal si a snažil se vzpomenout, když:
"Shinobu-san."
Znenadání jsem někoho uslyšel říct moje jméno. Odtrhnul jsem pohled od stropu a podíval se kdo na mě promluvil.
"Hm? Aaa, Luna-san."
Stála tam, kráska s perfektním tělem, Luna-san.
"Co se děje? Potřebuješ něco?"
"Ah, ano. E-ehm, ráda bych tě požádala o laskavost, Shinobu-san..."
Laskavost? Neobvyklé. Bylo to poprvé, co Luna-san řekla něco takového.
"Dobře, nejdřív si sedni."
"Ano."
Luna-san si přede mnou klekla na zem a pokorně se na mě dívala.
"Počkej, máme tu gauč, tak si sedni na něj, dobře?"
Když jsem lehce jsem poklepal na pohovku, Luně se štěstím rozzářily oči a posadila se vedle mě.
Eh-Ehm. Ano, ukázal jsem na to místo, ale nečekal jsem, že si sedne tak těsně ke mně.
Předpokládal jsem, že se usadí na druhou stranu gauče, takže mě to poněkud překvapilo... Ale vypadala spokojená, tak proč ne.
Luna-san se usmívala a sledovala mě upřeným pohledem.
Její hluboké oči a perfektně tvarované, lehce našpulené rty, mě unášely někam pryč. Když mě zase napadlo, jak dokonalou má tvář, Luna-san potichu promluvila:
"Shinobu-san, moje prosba..."
Luna-san začala koktat a červenala se, ale pak přece jen sebrala odvahu a řekla:
"U-Umm, Shinobu-san. Oslovuješ mě 'Luna-san', že?"
"Ano, přesně tak."
"Chtěla bych, totiž...chci abys mi říkal jen 'Luna'."
Okamžitě jsem Luně-san odpověděl:
"Neee~"
"T-Tak rychlá odpověd! A znělo to docela sexy. Shinobu-san, prosím... Aspoň o tom chvíli přemýšlej."
"Ne-e, Shinomun se stydí."
"T-To neříkej...Ehm, nešlo by to říct ani jednou?"
"I když se stydím, tak mě to nutíš říct - Luno-san, ty zvrhlíku!"
Zavtipkoval jsem, abych ji pozlobil, ale celá zrudla a:
"...Nevadí mi být zvrhlá. Prosím, říkej mi tak."
Odpověděla a probodávala mě pohledem. Byl jsem zmatený.
Tohle jsem vážně nečekal.
"D-Dobře, pokud na tom trváš, budu ti tak od teď v duchu říkat.
"To nemá smysl. Proč ti to tak vadí?"
"Jsi pěkně paličatá. Jestli budeš tak sobecká, přidám druhé 'san' a budu ti říkat 'Luna-san-san' 12 . Už nebudeš vědět jestli to má být Měsíc nebo Slunce
Odpověděl jsem podrážděně, jak jsem se styděl.
"...Shinobu-san, jsi na mě zlý."
Luně-san - Ne, v duchu jsem jí začal říkat Luna - se v očích objevily slzy a zklamaně zasténala: "Fňuuu.".
Bylo to roztomilé. Chtěl jsem ji ještě trochu poškádlit a poplácat ji po hlavě, když:
"Hej, proč Lunu-chan tak zlobíš?"
Musela to všechno slyšet. Otočil jsem se za hlasem - stála tam moje matka a naštvaně se na mě dívala.
"Aspoň jí můžeš říkat jménem."
"Buď zticha, idiote."
Nikdo ji sem nezval, takže jsem ji zkusil zahnat s *hušhuš*. Asi jsem jí neměl říkat idiote, protože mě vzápětí kopla kolenem do tváře. Fakt to bolelo.
"Proboha, TY jsi idiot. Máš něco s očima? Nech si je zkontrolovat. A když už půjdeš ven, nakup nějaké jídlo. Hned teď. A jestli ne, tak zažiješ peklo."
Už jsem dnes trpěl dost. Neměl jsem jinou možnost než poslechnout.
"Fajn, co potřebuješ? Kraba? Kraba, že? Řekni, že kraba!"
"...Jestli neztichneš tak ti ruku zpracuju jako krabí klepeto a zlomím ti ji.
Matka mě okřikla a pak se otočila k Luně.
"Luno-chan, nevadilo by ti jít s ním? Jestli toho idiota nechám jít samotného, tak určitě nakoupí nějaké zbytečnosti. Prosím, dohlédni na něho."
"Nebude ti to vadit?"
Mrkla na mě Luna.
"Dobře, dobře. Ať tě taky provede po okolí a ukáže ti město. Určitě budeš mít ode dneška spoustu příležitostí k nakupování. A tohle je dobrá šance. Shinobu nemá námitky, že?"
"Uhh. Si myslíš, že mi můžeš rozkazovat?"
Bezdůvodně jsem se choval povýšeně.
"Chceš abych já - velký - byl průvodce? Já - vznešený? Je úplně jasné, že si neuvědomuješ mou pravou hodnotu... No dobrá, mám trochu času nazbyt. Tak si pospěšme a pojďme se nachystat. Nebo mě chceš nechat čekat?"
"...Shinobu-san, chováš se jako princ, kterého jsem viděla v televizi."
"Oh? Opravdu? Jaké to bylo?"
"Perfektní! Skvělé!"
"Fufu. Nechval mě tolik. Dobře, Luno! Připrav se na odchod! Svačina bude do 300 jenů!"
Když jsem mávnul svým neviditelným vějířem a rozkázal: "Běž!" Luna přikývla: "Ano!" a šťastně vyběhla z pokoje.
Nespíš se šla rychle převléknout... Ale rozhodně si nevšimla, že jsem ji právě teď oslovil 'Luno'.
Bylo to úsměvné.
"...Luna-chan vypadá spokojeně."
"Zajímalo by mě proč?"
"Není to proto, že jde s tebou ven?"
"Huh?" odpověděl jsem matce a vrhnul na ni překvapený pohled. Na to si máma nahlas povzdechla:
"Nechápavý."
"Ch.á.p.a.v.ý~"
Odpověděl jsem žertem, po kterém matka zapadla do pohovky s tichým: "Idiote," a lehce se pousmála. Zírala na mě.
"Ehm? Co?"
"Nic, jen se mi ulevilo."
"...Ulevilo?"
Naklonil jsem hlavu. Máma se pobaveně usmála a řekla:
"Až doteď jsi Lunu-chan považoval za podvodníka, že?"
Bylo to přesně jak řekla, takže jsem se to ani nepokusil popřít.
"Fakt hloupé. I kdyby se tě pokusila obelstít, neměla by z toho žádné peníze ani zisk."
"Ne, chápej, chtěla zmást celou rodinu a pak se dostat k našim účtům, rozumíš..."
Snažil jsem se vymlouvat, ale máma to rozhodně odmítla:
"Nic takového by neudělala."
"...Proč si to myslíš?"
Matka zaklonila hlavu a se zamyšleným pohledem mi odpověděla:
"Už jsem v životě potkala spoustu různých lidí."
"Různých lidí?"
"Přesně tak. Kvůli práci tvého otce jsem jich poznala hodně. Potkala jsem i zločince a podvodníky. Proto mám myslím na lidi dobrý odhad a můžu říct, že Luna-chan je hodná dívka. Neudělala by nic špatného."
"...I kdyby to byla pravda, nemůžeme ji tu přece nechat napořád, nebo ano? Určitě má nějakou rodinu."
"To už nechám na tobě. Je to hodné děvče, ale tuším, že má nějaký problém. Kromě toho je hodně nezvyklé, jak je nešikovná s elektronikou a přístroji. To se hned tak nevidí. Určitě k tomu má nějaký důvod. Tak běž a poslechni si, co ti řekne."
"Proč já?"
Máma mě škádlivě dloubla do tváře a řekla:
"Protože tobě věří nejvíc. Mnohem víc než mně nebo Nazuně. Všimnul sis jak se tváří, když se na tebe dívá? Opravdu něžně."
Moc dobře jsem o tom věděl. V hlavě se mi vybavil její jemný úsměv.
"Bylo by zdvořilé na laskavost odpovědět laskavostí, ne?"
"...Rozumím."
Chápavě jsem přikývnul a máma mi poklepala na hlavu: "Hodný kluk,". Bylo to trapné a přál jsem si, aby toho nechala.
"Ale chtěl bych si být jistý, že můžeme věřit tvému úsudku, mami."
Odkašlal jsem si a pokusil se změnit téme rozhovoru.
"Neboj se, mám na lidi odhad."
"To jsem zvědavý."
Potřásl jsem hlavou.
Matka se podívala stranou:
"....Nanjou-Shinobu, jsi hodný chlapec," pronesla tiše.
"C-Co to říkáš?"
"Ty se červenáš."
"Ticho, idiote. Neusmívej se na mě tak sladce a běž pryč."
Sakra. Vždycky mě chválila, jen když jsem to nečekal.
Odvrátil jsem pohled od mojí matky a vstal z pohovky. Vtom se objevila připravená Luna. Když viděla naše obličeje, zatvářila se zmateně:
"Shinobu-san, Tomoe-san, oba se červenáte... Co se stalo?"
Máma se bezeslova zvedla a odešla do svého pokoje.
Já jsem místo odpovědi řekl: "Tak pojďme," a zamířil ke vchodovým dveřím.
***
Otočení se. Otočení se. Otočení se.
Šel jsem po ulici a všichni se pořád otáčeli. To proto 'že jsem prostě krásný kluk' - je co jsem chtěl říct, ale bohužel to nebylo ono. Skoro všichni, co se otočili, byli mužského pohlaví. Našly se i nějaké ženy a dívky, které se s červenáním ohlédly...okouzlené. Ale nikdo se nedíval na mě.
Všichni zírali na Lunu, která se držela krok za mnou.
Měla na sobě obnošené tričko a džíny. Tričko bylo moje, neseděla velikost a dlouhé rukávy byly vyhrnuté. Máminy kalhoty byly Luně volné v pase, ale o to víc přeplněné jejím zadečkem.
I takto neupravená Luna poutala pozornost kolemjdoucích. Byla jako chodící galerie. Cítil jsem, jak mě probodávají žárlivé pohledy a trochu mě to štvalo, ale...bylo tu něco jiného co mi vadilo. Otočil jsem se a podíval se na Lunu, která byla krok za mnou.
"Co se děje? Ah, to ta taška?"
Musela si myslet, že jsem unavený. Natáhla ruku po tašce ze supermarketu, která mi visela přes rameno. Ale nošení tašek byla moje povinnost, když už jsem doma nevařil. Zastavil jsem luninu ruku a zeptal se na to, co mě obtěžovalo:
"Hej, proč chodíš za mnou? Pojď vedle mě."
Z nějakého důvodu byla Luna neustále krok za mnou a nikdy se ani nepokusila jít vedle mě.
Možná zkoušela takříkajíc: "Jít v něčích krocích," ale jeden krok se postupně zvětšil na dva a pak na tři. Takhle jsem se s ní nemohl bavit.
"No tak pojď."
Stačilo jen naznačit a viděl jsem, jak se rozzářila a hned mě došla. Dívala se na mě s úsměvem. Bylo to trapné, takže jsem zvednul tašku s nákupem k obličeji a schoval se za ni. Luna řekla: "J-Já...nevidím ti do tváře," a stoupla si na špičky.
Byla legrační. Přemýšlel jsem o tom, když se před námi objevil Midorikawa park. Jak jméno naznačovalo byl plný zeleně (midori) a měl řeku (kawa). Oblíbené místo na rande.
"Nezastavíme se na chvíli?"
Předpokládal jsem, že i Luna musí být z neustálého chození unavená.Když jsem ukázal na park, Luna se usmála a rychle přikývla. Vypadala šťastně.
Nechápal jsem proč, ale neřešil jsem to, když byla spokojená. Vešli jsme do parku a zamířili dozadu mezi stromy. Sledovali jsme hrající si děti a vtom jsme uslyšeli hlasitý pláč.
Zajímalo mě co se děje a rozhlédl jsem se kolem. Kousek od nás žalostně brečela malá holčička a křečovitě objímala svého plyšového medvídka.
Myslel jsem, že se ztratila rodičům, ale:
"A dost, přestaň být tak umíněná! Jdeme domů!"
Žena, která ji okřikla, musela být její matka.
Děvčátko zoufale kroutilo hlavou: "Ne, ne!" a matka se zamračila:
"Nepotřebuju takovou tvrdohlavou dceru!"
Otočila se, pomalu kráčela pryč a holčičku nechala za sebou.
Dítě dál vzlykalo, ale rozhodně mělo matku rádo, takže když se kousek vzdálila, holčička znejistěla. Vzápětí vykřikla: "Mamíííí!" a rychle se za matkou rozběhla. Udělala ale sotva pár kroků a o něco zakopla.
"Ah."
Uslyšel jsem vedle mě ustaraný hlas, a když jsem se otočil, uviděl jsem Lunu, jak holčičku s obavami sleduje.
"Uaaaaa."
Parkem se zase rozlehnul pláč. Ohlédl jsem se zpátky a uviděl děvčátko, jak si drží odřené koleno a srdceryvně křičí: "Mamííí, to bolííí!"
Matka se k dítěti okamžitě rozběhla.
"Jsi v pořádku?" a pevně dceru obejmula. Holčička hlasitě plakala, ale uklidnila se, jak jí matka poklepávala po hlavě. Tiskla se mamince a po chvíli přestala vzlykat.
Za chvíli obě odcházely a držely se za ruce.
"To jsem ráda."
Oddechla si úlevně Luna.
Ale v jejích očích, sledujících malou holčičku, se zračila lehká závist.
'Je to hodné děvče, ale vypadá to, že má nějaký problém.'
Náhle jsem si vzpoměl co mi řekla moje matka.
"Pozorně ses na ně koukala."
"Ech? Aaaa, ano. Já...měla jsem strach."
Usmála se Luna neurčitě, když jsem na ni promluvil.
...Po chvíli ticha:
"A co ty?"
"Co prosím?"
Zeptal jsem se Luny, která zvědavě naklonila hlavu.
"Taky máš přece rodiče, ne? Neměla by ses jim ozvat?"
"To je v pohodě."
"Ne, nemyslí, že je to v pohodě. Nebudou mít o tebe rodiče strach?"
Zeptal jsem se.
Luna ale jen zavrtěla hlavou a řekla:
"Kdyby o mě měli strach....byla bych...opravdu šťastná."
Co tím myslela? Než jsem se stačil zeptat, Luna odpověděla:
"...Má matka...mě...opustila."
V tu chvíli se do nás opřel poryv větru a luniny vlasy se rozvířily.
"Ale skoro si na to nepamatuju, byla jsem hodně malá."
Řekla Luna a plaše se usmála.
Sklopila zrak, kousla se do rtu a sevřela ruce v pěst. Pak zvedla hlavu a přinutila se k úsměvu. Skelný pohled, ústa sevřená do tenké linky, třesoucí se ramena - snažila se v sobě něco udržet.
Měla slzy na krajíčku a stejně se zase usmála.
Bodlo mě z toho u srdce.
Nemohl jsem nic říct. Nevěděl jsem, co bych měl říct, ani co bych měl udělat.
"Pojďme."
Natáhl jsem se pro luninu levou ruku, když:
"Ech?"
Překvapilo mě to. Na chvíli jsem nechápal co se stalo.
...Setřásla mou ruku.
Odtáhla ji od mé, ale to co následovalo, mě překvapilo mnohem víc.
"E-Ehmm, promiň... Vem mě prosím za druhou."
Přitiskla si levou dlaň k hrudi a natáhla ke mně pravou ruku.
Zajímalo mě proč levačku schovává.
Beze slova jsem se znovu natáhl pro její levou ruku a chytil ji za zápěstí. Luna vypadala neklidně, ale nic neřekla a jen bezmocně svěsila hlavu. Vzdala to.
Když se mi poprvé vytrhla, něčeho jsem si všimnul.
Mlčky jsem držel její drobné zápěstí. Sledoval jsem malé prsty a cítil jejich teplo a měkkost. Pak jsem ale ruku obrátil, podíval se na dlaň a zatnul zuby.
Spatřil jsem dva šrámy ve tvaru kříže. Hlubokou jizvu. Vyděsila mě představa, že jí to udělal člověk. Na lunině levé dlani byla vidět velká jizva ve tvaru kříže.
Asi si myslela, že se mi její ruka bude hnusit.
Najednou jsem si to uvědomil. Pokaždé, když se Luna někoho dotýkala, používala výhradně pravou ruku.
"J-Já, omlouvám se."
Proč se sakra omlouvala. Nebylo za co. Neudělala nic špatného.
"Tak pojďme."
Chytil jsem její levou ruku a rychle se rozešel.
"Sh-Shinobu-san?"
Šel jsem a táhl Lunu za sebou. Stejně jako před tím jsem nevěděl co říct a tak jsem mlčel.
Svíral jsem její drobnou ruku a cítil, jak se Luna pomalu uvolňuje. Následovala mě bez odporu. Pocítil jsem úlevu, když jsme dorazili do zadní části parku. Kolem protékala malá řička a na lavečkách sedělo několik spokojeně vypadajících párů. Také jsme se posadili a chvíli jen tiše sledovali zurčící potůček.
"...Hej."
Promluvil jsem k Luně, která zklesle mlčela.
"...Nemusíš se nutit k úsměvu, dobře?"
Podívala se na mě a já pokračoval:
"Když jsi smutná tak to řekni. Jestli chceš, tak klidně breč, to je v pořádku."
"...Zajímalo by mě."
Zeptala se, zatímco na mě upírala oči.
"Když bych....brečela...nebude to problém?"
Odkdy je pláč problém? Kde na to přišla?
- Má matka mě opustila.
Zazněla mi v hlavě její slova... Projela mnou vlna horka.
Aaaa, rozumím. Nemohla plakat. Nikdo jí nepomohl, i když plakala. Nikdo ji neutěšil, ať plakala sebevíc.
- Když budu brečet, nebude to problém?
Nadávali jí, když plakala? Křičeli na ni? Nebo ji dokonce bili?
Zase jsem si vzpoměl na zranění ve tvaru kříže.
"Nikomu z nás nebude vadit, když se vybrečíš."
Ano, nikomu z nás.
"Prosím, řekni mi, když se něco stane. Budu tě poslouchat... A když se mnou budeš mluvit, možná ti dokážu pomoci."
"...Opravdu to není problém?"
Zeptala se Luna stydlivě.
Nevěděl jsem proč, ale napadlo mě, že je jako dítě. Vybavila se mi malá plačící holčička s maminkou.
"Rozhodně to není problém."
Pomalu jsem natáhnul ruku.
Nikdy jsem neuměl projevovat svoje pocity. Nevěděl jsem co říct.
...Začal jsem ji jemně poklepávat po hlavě.
Luna se kousla do rtu, sklopila zrak a chytila mě levou rukou za rukáv. Celá se nervózně chvěla.
Poklepával jsem ji po hlavě, dokud se nepřestala třást.
***
Nejistě jsem se díval na vchodové dveře a přemlouval se je otevřít.
Za mnou stála Luna, ruce nešťastně svěšené. Od našeho rozovoru v parku měla vlhké oči a i teď vypadala, že se každou chvílí rozpláče. Celou cestu jsme skoro nepromluvili.
Pokusil jsem se o několik vtipů, ale bylo to trapné a Luna se ani jednou neusmála.
Byl jsem si jistý, že začne brečet hned, jak přijde do svého pokoje. Proto jsem tak váhal s návratem domů... Ale nemohli jsme stát přede dveřmi věčně. Pustil jsem luninu ruku a vzal za kliku u dveří.
"Ach."
Za mnou se ozval smutný hlas.
Otočil jsem se a uviděl lunin lítostivý pohled upřený na moji pravou ruku, která už nedržela její levou.
V druhé ruce jsem držel nákupní tašku, takže se nic jiného nedalo dělat.
"Můžeme si později zahrát palcové zápasy13 nebo tak něco."
Otevřel jsem vchodové dveře a vešel do domu.
"Jsme doma, blbouni!"
Snažil jsem se být vtipný, ale Luna na to nijak nereagovala. Pořád jen zírala na moji pravačku. Vypadá to, že si s ní vážně budu muset zahrát palcový zápas.
Odložil jsem tašku, vyzul se a vešel dál. Zaslechl jsem přibližující se tiché kroky. Skoro určite to byla moje matka, která se snažila schovávat a nedat o sobě vědět.
"Ahoj Shinobu."
Jak jsem čekal, byla to máma. Vzápětí mě odsunula stranou a hrnula se do předsíně.
"Ahoj brácho!" vykoukla Nazuna z kuchyně.
Ještě pořád byla ve školní uniformě, takže asi právě přišla z klubu a nestihla se ani převléknout.
Stejně jako moje matka se kolem mě prosmýkla a zamířila ke vchodovým dveřím. A pak:
"Vítej zpátky, Luno-chan."
"Vítej zpátky, Luno-san!"
Obě Lunu pozdravily.
"Jaké to bylo? Ukázal ti ten idiot pořádně okolí?"
"Luno-san, příště tě provedu já."
Obě mě kompletně ignorovaly a věnovaly se jen Luně.
Jak odporné. S povzdechem jsem se otočil, když...se to stalo.
-Luna se rozbrečela.
Musela to v sobě doteď držet.
Kousla se do rtu, zatnula pěsti a ramena se jí roztřásla...
Nevydala ani hlásku, ale z očí se jí řinuly velké slzy.
Nechápal jsem proč právě teď?
-Nebude to problém?
Lunina slova se mi mihnula hlavou.
Aaa, rozumím.
"-Vítej zpátky, Luno."
Když jsem to řekl, Luna začala vzlykat.
Došlo mi to.
'-Vítej zpátky.' Luna byla šťastná jen za tyhle slova.
Byla za to tak vděčná, až se rozplakala.
'Vítej zpátky.' Slova říkající: 'Můžeš tady zůstat, je to v pořádku.' Uklidňující věta. Klidná slova.
Něco se v Luně muselo zlomit.
"Vítej zpátky, Luno."
Zopakoval jsem to nahlas.
"J-Já se omlouvám."
Chvějící se hlas.
"J-Já vím, že bych neměla brečet. Je to problém a budete na mě naštvaní....takže bych neměla. Ale...já..já..."
Luna schovala tvář do dlaní a usilovně se snažila usmát, ale bylo to marné.
"To bude dobré..."
Matka si položila luninu hlavu na prsa a začala ji hladit po vlasech.
"Jen se vyplakej. Už je to dobré... Je to v pořádku."
Máma se na nic nezeptala. Jen opakovala: "Je to v pořádku," a poklepávala Lunu po hlavě. Pořád dokola, aby ji uklidnila.
"...Mami~"
Zašeptala Luna.
"Ano."
Přikývla matka.
V tom okamžiku Luna propukla v zoufalý pláč. Ronila slzy, hlasitě křičela jako malé dítě a pevně se tiskla k mé matce...
Budu ji chránit. Chci, aby se smála. Chci ten úsměv vídat.
Uvědomil jsem si najednou. Srdce se mi sevřelo a hrudí se mi rozlilo horko.
Pocit jako když chybějící dílek skládačky lehce zapadnul na místo.
Nevzpomínal jsem si na ni. Neznal jsem její osud. Nerozuměl jsem ničemu. Ale chtěl jsem ji ochránit před vším, co přijde.
Už nikdy jsem ji nechtěl vidět plakat.
Najednou se mi taky chtělo brečet.
"...Ne."
Nemělo smysl, abych se i já rozbrečel. Protřel jsem si oči a přemohl první slzy, když ke mě najednou přišla se svěšenými rameny moje malá sestra Nazuna.
Položila mi hlavu na hrudník a beze slova začala:
"Uhm. Uhm."
"Hej, Nazuno, proč fňukáš?"
"Nakažlivé."
Odpověděla s vlhkýma očima.
Taky nevydržela pohled na brečící Lunu.
Hloupá jako vždycky. Ale měl jsem tuhle její hloupost rád.
Podle mě je to úžasné, když někdo dokáže plakat pro někoho. Doopravdy.
"Nazuno, příště půjdeme nakupovat spolu."
Odkašlal jsem si: "Ehm," a pokračoval:
"A Lunu vezmeme s sebou."
"...Brácho, zapoměl jsi '-san' za jménem."
Poklepával jsem překvapenou Nazunu po hlavě a řekl:
"Ano, protože...je pak šťastná."
Když jsem to dořekl, ucítil jsem, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo.
12 Luna-san-san Luna-Měsíc + san-Slunce + přípona san.
13
Hra na způsob Kámen-Nůžky-Papír. Původem z USA. Hráči se chytí rukama
za 4 prsty a snaží se svým palcem přitlačit a znehybnit soupeřův palec.
Žádné komentáře:
Okomentovat